dny v týdnu

jméno: Mája
Fandom: B.A.P
Pairing: BangDae, DaeJae
Omezení: Žádné

Dny v týdnu

I know it ain't easy for the two of us 
That's right man but you know what? What's up? 
Sometimes I just don't care what people say, man 
Things are goin' crazy all the time, you know? 
I got no choice, let me just do this for love


Yongguk dorapoval své části a vyšel ze dveří. Zamíří rovnou k pultu, kde si svoji část přehraje už asi po třicáté, protože doposud nebyl spokojen s výsledkem. Chce, aby to bylo perfektní.


Je pondělí. Devět hodin, padesát dva minut.
To jsou ještě čtyři dny do pátku.
Pokud všechno půjde tak jako vždy, tak k tomu dalších jedenáct hodin a třicet osm minut do konce vysílání.
Pak dalších dvacet minut než se všichni rozloučí a asi osmnáct minut na převléknutí.
Dodávka už bude čekat, takže když nebude dav velký, dostat se k ní zabere asi za šest minut.


„Dae.“


Cesta na dorm trvá obvykle kolem třiceti čtyř minut.
Takže u dormu bude dodávka asi ve dvacet dva padesát osm.


„Daehyune.“ Zamává mu starší člen skupiny rukou přímo před očima, ale ani to ho neprobere ze zamyšlení.


Než se odemkne a vyběhnou se schody, uplynou další tři minuty.
Pak ještě sprcha. A než se všichni vystří…


„Daehyune!“ Rozlehne se burácivý Himchanův hlas místností a ani ne pár vteřin na to schytá Daehyun ránu do hlavy. Ta by probrala i mrtvého. „Zvedej ten svůj asymetrickej zadek a naklusej dovnitř.“ Starší se rozesměje nad svým přikrčeným kamarádem, který se drží za bolavou hlavu, a ukáže neúprosně ke dveřím od nahrávacího studia. Čekalo se jenom na něj.
„Už jdu,“ odpoví a mne si přitom urputně zasažený zátylek, jakoby rána, kterou dostal, nebyla způsobena Himchanovou útlou rukou ale baseballovou pálkou.
Píp píp. Daehyun vytáhne mobil upozorňující na novou přijatou zprávu. Jméno osoby, která ji poslala, mu samo o sobě vyčaruje úsměv na tváři a jeho oči ihned vyhledají druhý pár. Mladík na druhé straně místnosti mu úsměv oplatí a kývne hlavou, rukou jej pak popožene ke dveřím.
Text zprávy byl prostý: „Usměj se.“ A Daehyun se usmál.

Daehyun nemá tu píseň rád, protože je až příliš výstižná. Ale i přesto se častokrát nachytá, jak si ji prozpěvuje, když je sám. Ten text se mu asi až příliš vryl do podvědomí.
Vejde do nahrávací místnosti, kde si nasadí sluchátka a přistoupí k mikrofonu. Chvíli se rozzpívává a nakonec zvedne ruku, že je připraven. Zavře oči a čeká, kdy se spustí hudba. V duchu si přeříkává Yonggukův text a odpočítává si svůj vlastní start. Jakmile dojde k nule, začne zpívat.


Without anyone knowing, I love you 
Without anyone knowing, I think of you 
It's a love that only you and I know in this Word


Ve sluchátkách se mu ozve lídrův hluboký hlas s instrukcemi, jak má svůj výkon zlepšit. Usměje se, kývne a naznačí prsty na zvednuté ruce gesto „OK“. Podívá se na sklo, za kterým sedí, i když ho nemůže vidět, protože je průhledné jen z jedné strany. Ví však, že on mu pohled opětuje.
Prohrábne si vlasy, zasměje se a potřepe hlavou, jelikož slova, která Yongguk nenápadně pošeptal do mikrofonu, byla až moc sladká a zároveň provokativní. Popožene ho rukou, aby pustil hudbu, dokud se ještě může soustředit. Tohle mu dělá pořád. Bylo to také kvůli němu, když mu poprvé ujela výška při vystoupení. Naštěstí to nebylo při živém vystoupení ale při zkoušce. Přesto za to Yongguka proklínal dlouhou dobu.


Po skončení nahrávání jsou všichni vysílení a těší se do postele. Jieun se od nich kvůli dalšímu programu odpojila dříve, takže dodávkou jedou sami. Každý večer se před spaním v pořadí podle věku vystřídají ve sprše. Někteří jedinci to čekání ale nezvládali a během té doby téměř vždy usnou.
Zatímco Daehyun čeká, než na něj dojde řada, dohaduje se s Himchanem o tom, co si dají druhý den na jídlo. Maknae, Junhong, už stihlo usnout ve své posteli. Brzy však přijde řada i na Himchana a Dehyun osamí. Alespoň si to myslí. Jenže ve chvíli, kdy sáhne po mobilu a chce si prohlédnout novinky na internetu, zhasne světlo v kuchyni. Zmateně se rozhlédne v přítmí a postaví se. Vteřinu na to jej zezadu obejmou čísi ruce, které bez zaváhání vklouznou pod tričko a jemnými konečky prstů přejedou po Daehyunově holé kůži.
V odpověď zavzdychá a přitiskne se na tělo za ním. „Dnes není pátek.“ Podotkne tiše. Obejme postavu za sebou a v tu chvíli si uvědomí, že to není ten, koho čekal. Otočí se prudce a ve světle vrženém z chodby spatří Youngjaeho tvář. Ten ublížený pohled, který mu věnoval, jej ranil.
Zpanikaří. Měl by něco rychle říct, ale najednou neví co. Z myšlenek ho vytrhne polibek, který jej zároveň i uklidní. Daehyun není tak naivní, aby si myslel, že nic netuší. Funguje to tak už delší dobu. Ale nikdo z nich nic neříká. Nikdo nic nenamítá. Nikdo se nehádá a dokonce i všichni ostatní se chovají, jakoby to přehlíželi. Pokud to nenarušuje řád skupiny, je jim to jedno.
„Youngjae, někdo nás uvidí.“ Zašeptá Daehyun. V dormu je vše moc riskantní. Je jich tam šest, s manažerem občas sedm, a chvíle, kdy jim někdo vtrhne do kuchyně, může nastat kdykoliv. Ať už za pár vteřin nebo za hodinu.
„Himchan se sprchuje, Yongguk si suší vlasy a zbytek sleduje televizi. V pokoji je jen spící Zelo.“ Odvětí mladší chytaje jej za ruku, za níž ho začne táhnout do pokoje. A Daehyun, přestože je starší hyung, se podvolí a poslušně, stejně jako malé dítě svoji matku, Youngjaeho následuje.
Jen co za nimi zaklapnou dveře, vrhnou se na sebe jako hladoví psi. Jsou spolu pořád. Veškeré aktivity prodělávají spolu, a proto je to možná ještě horší, než kdyby se neviděli vůbec.

„Hyung,…“ Ozve se slabě. Když Daehyun zvedne hlavu, všimne si, že je to Junhong, kdo se posadil na posteli. Na krátký moment, není schopen slova, protože se mu stáhlo hrdlo. Viděl je?
Usměje se na něj a zeptá se, co se děje, odstrkávaje Youngjaeho od sebe. Chvíli je ticho, jako by Zelo zvažoval, jestli má mluvit nebo ne, a Daehyun už chtěl utéct z pokoje, aby si to Zelo přebral jako pouhý sen. Viděl je?
„Kolik je hodin?“ Promluví znovu. Dobrá otázka… Hlas mu přeskakuje. Vlasy má rozčepýřené a působí jako ztracené kuře, od kterého utekla kvočna. Malé škvírky místo očí, jež pravděpodobně nebyl schopen pořádně rozlepit, nejsou pomalu ani vidět. Daehyun si v tu chvíli nebyl jistý, jestli bylo maknae vůbec vzhůru nebo mluvilo ze spaní.
„Ještě spi.“ Ujistí ho pohotově Youngjae, místo aby nechal mluvit Daehyuna. Maknae opět dlouhou chvíli mlčí a Daehyun si nervózně přešlápne. Viděl je?
V moment, kdy Zelo souhlasně zabručí a položí se zpátky do postele, uleví se mu. Jakoby se po dlouhé době vynořil zpod hlubiny a mohl zase volně dýchat. V rychlosti tiše vyjde z místnosti následován druhým hlavním zpěvákem skupiny.
„Viděl nás?“ Vysloví nahlas otázku, která jej celou dobu tíží v hlavě. Ví, že Youngjae tam je v předsíni s ním, ale není si jistý, kde přesně vůči němu stojí, dokud jej znovu neobejme. *
„Nemyslím si. Vypadal, že ještě spí,“ řekne Youngjae přesně ta slova, která chtěl starší slyšet. Přestože věděl, že to řekl jen proto, aby ho uklidnil, stejně mu věřil.
„Zítra…je úterý.“ Otočí se na něj, letmo ho políbí a odejde za kluky do obýváku.


„Hyung, zrovna jsme tě chtěli hledat. Jsi na řadě, tak si pohni, ať nezdržuješ.“ Vystartuje okamžitě Jongup. Vypadá nevinně a ve vysílání jej mají všichni za toho tichého a stydlivé, přitom si umí otevřít pusu, když potřebuje. Daehyun se zasměje.
„Už běžím, neboj.“ Vezme si nachystanou hromádku oblečení, kterou si nechal na stole u televize, a jde do koupelny. Nezamykají se, protože jsou na dormu všichni kluci. Sice se to nestává příliš často, ale pokud je potřeba, nezdráhají se vejít dovnitř, zatímco se druhý sprchuje. Bydlet v takovém množství má své výhody i nevýhody. Jednou z výhod je, že se člověk nikdy nenudí. A jednou z nevýhod je… že člověk nikdy nemá soukromí.

Without anyone knowing, I love you 
Without anyone knowing, I think of you 
It's a love that only you and I know in this world 
All day, I remember you 
All day, I love you Even if I'm in jail, it's okay - if only I have you, I can live

V hlavě se mu opět rozezní slova písně, kterou Yongguk složil. Secret love. Ví, že je o nich, a proto ji nenávidí. Je sobec. Je tu Yongguk a je tu Youngjae… K oběma cítí něco jiného. Láska, touha, chtíč… možná potřeba blízkosti? Závislost?
Ani prvního a ani druhého se nemůže vzdát. Je sobec, že chce oba. Ví to. Ale nikomu to nevadí.


„Ššššt…“ Přistál mi ukazováček na rtech a já věděl, že někdo jde. Ztichl jsem a snažil jsem se zklidnit svůj dech, ale v tu chvíli to šlo velmi těžce. Byl jsem zadýchaný, jako bych právě uběhl maraton, ale ten nedostatek kyslíku byl způsoben něčím zcela jiným. Když opomeneme, že jsme oba byli opilí a momentálně nadržení, byl tu ten hrozný vzduch, který mi neumožňoval volně dýchat. Musel jsem se nějak zabavit, abych se nerozesmál, a jeho prst mi přišel jako vhodné rozptýlení.
Ten poťouchlý úsměv, který mi věnoval, když jsem prst začal cucat, se mi vryl do paměti… Od té doby jsem ho vídal častěji…
…každý pátek.

***

Je úterý. Dvanáct hodin, třicet šest minut.
To jsou ještě tři dny a…