Fandom: B.A.P (nečekaně)
Pairing: BangHim
Omezení: žádné
Všechno zlé je pro něco dobré
Byl tak rád, že vystoupení konečně skončilo. Měl koncerty rád, ale poslední dobou toho na něj bylo moc... Byl unavený. Už několik dní v kuse byl v jednom kole. Nácvik choreografie, několik vystoupení, prakticky žádný spánek, odpovědnost za všechny ostatní... Jako leader musel být silný a obětovat i ty zbytečky svého volného času, který mohl třeba prospat, aby to pracovní vytížení ulehčil aspoň ostatní. Ačkoli s nimi byl krátce, tak už je bral jako rodinu, chtěl jim pomáhat.Začal si skládat oblečení do sportovní tašky a chystal se opustit šatnu, když se svět kolem něj zatočil. Cítil, jak se mu třesou kolena, setmělo se mu před očima...
Něco ho studilo na tváři. Až pozdě si uvědomil, že to je podlaha. Chtěl se zvednout, ale neměl sílu. A tak prostě zavřel oči a přišla tma.
>>>
„Vážně nechceš jít s námi, Himchane?“ zašveholil Zelo, přešlapujíc ve dveřích od kuchyně.
Himchan pevně sevřel čelist a spolkl ošklivou poznámku. Raději vztek vložil do krájení zeleniny. Jestli se tomu zelenina ještě dalo říkat – už ji nasekal spíš do podoby kaše, ale stále se neměl k tomu, nůž odložit.
„Ne, někdo se o něj postarat musí,“ odpověděl jenom. Jeho tón jasně dával najevo, co si o nich i o jejich hromadném výletu na zmrzlinu myslí – nejenom, že to bylo dětinské, ale navíc i ošklivé – YongGuk se o ně vždycky tak staral, když to potřebovali, a oni to, že se zhroutí berou jako by dostali den volna. Vůbec se jim to chování nepodobalo, ale Himchana to každopádně vytáčelo.
„Tak mi jdeme... nevadí ti to, že ne?“ ujišťoval se Zelo.
Himchan jenom něco zabručel, ale pohled od vaření nezvedl. Slyšel, jak se kluci obouvají a všichni se překřikují a něco hučí. Zvládli dělat bordel přes celý barák, i když jim dva členové chyběli. Ještě pár chvil všichni hučeli, potom se ozvalo sborové „Tak ahoj!“ a byt se ponořil do ticha. Vlastně až nepřirozeného, jak Himchan usoudil. Na začátku, když sem přišel, tak si na ten hluk nemohl zvyknout. Teď pro něj bylo ticho něčím rušivým, skoro nepatřičným.
Dál pracoval. Chtěl YongGukovi uvařit jeho oblíbenou polévku, protože věděl, že ačkoli společnost dělá, že mu nic není a jenom se potřebuje prospat, tak že je jeho únava zakořeněná hlouběji, než jenom u nedostatku spánku. Už týdny pozoroval, jak je Guk každým dnem skleslejší a skleslejší. Jak se usmívá jenom proto, aby ostatním nepřidělával problémy.
Dělalo mu to starosti. Už dlouho chtěl za leaderem zajít a zeptat se, jestli mu může nějak pomoct. Bolelo ho, jak se trápí. Ale nakonec to nestihl. Pořád to odkládal... ani nevěděl proč. Možná to bylo tím, že poslední dobou se mu raději vyhýbal. Nebo možná proto, že se už delší dobu v jeho přítomnosti cítil nesvůj. Že se pokaždé, když měl být s YongGukem sám v jedné místnosti, zmohl jenom na vyblekotání několika nesmyslných a na rychlo vymyšlených důvodů, proč musí pryč a útekl z místnosti s naprosto rudými tvářemi.
Možná i proto se mu tak třásly ruce, když míchal YongGukovu oblíbenou polévku. Byl nesvůj jenom z představy, jak za ním přijde do jeho pokoje... Gukův pokoj se pro něj v posledních několika týdnech stal zakázaným územím.
Ani nechápal, kdy přesně ke staršímu klukovi začal přechovávat takovéhle city. Věděl jen, že v momentě, kdy našel staršího bezvládně ležet na podlaze v šatně, hlavu jenom několik málo centimetrů od rohu stolu... ani nechtěl uvažovat, co by se mohlo stát, kdyby předtím, než omdlel, byl u stolu o kousek blíž... v ten moment si uvědomil, že ten strach, ta nekonečná úzkost, která mu i teď jenom při vzpomínkách na tu chvíli, stahovala hrdlo, nepramení jenom ze strachu o kamaráda nebo spolupracovníka. Ne, tohle bylo něco víc.
Už jenom ta tréma, kterou cítil, když pokládal misku s polévkou, lžíci a sklenici pomerančového džusu na tác, mu napovídala, jak moc se jeho city od přátelství liší. Pousmál se, když mu hlavou problesklo, že se chová jako by byl Bangova manželka.
Všechny tyhle myšlenky zapomněl, když nervózně postával před leaderovým pokojem. Chvíli se nervózně kousal do rtíku, ale potom tiše zaklepal na dveře. Dlouho se nic nedělo, zdálo se, že to starší přeslech. Už, už se chtěl sebrat a odejít, celý šťastný, že si našel důvod, proč za starším nemusí, když se z pokoje ozvalo slabé „Dále!“
Himchan cítil, jak se mu potí dlaně, když si tác vybalancoval na jedné ruce a druhou váhavě otevřel dveře.
"Vypadáš líp,“ usmál se na Banga, který seděl v přikrývkách a právě si rozespale mnul očka.
„Nevzbudil jsem tě, doufám?“ pokračoval, zatímco i s tácem šel k jeho posteli, ignorujíc fakt, že YongGuk je před ním jenom ve vytahaném starém tílku, které toho moc nezakrývalo, a kraťasech. Přišel si divně, jak se snažil se na Banga moc nekoukat. Co si o něm asi tak pomyslí...
„No... vzbudil, ale to nevadí. Stejně bych měl vstávat...“
Himchan, který právě pokládal tác na noční stolek, ho probodl pohledem.
„Tak to ne. Ty hezky zůstaneš celej den v posteli,“ řekl mu tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.
Bang se přesto začal zvedat, ačkoliv se zdálo, že u ten pohyb dělá trochu problémy.
„Ale já nemůžu... Daehyun a Jae musejí jít na to focení a Zelo -“
Přestal mluvit, když mu Himchan jemně položil ruku na rameno a zatlačil ho zpátky do peřin. Donutil ho si lehnout a poté ho přikryl dekou, jako by snad byl jeho maminka. YongGuk mu přesně tohle chtěl i říct, začít protestovat a odejít, ale něco v pohledu druhého kluka mu to zabraňovalo udělat.
„Neboj... všechno je v pořádku, dostali jsme dva dny volna... kluci šli na zmrzlinu,“ vysvětlil mu s úsměvem. Poslední slovo spíš vyplivl, jak na ně byl stále nazlobený. YongGuk si toho všiml, ale raději to nekomentoval.
„Dva dny volna?“ podivil se Bang. Společnost jim nedala volno už jakou dobu... tak dlouho, až z toho zkolaboval.
„Ty se ještě divíš? Víš jak jsi nás všechny vyděsil?“ vypískl Himchan, hlas nepřirozeně vysoký. Zase si vzpomněl na to, jak tam Bang ležel. Myslel si, že se mu něco stalo... myslel si, že je... že...
„Himchane? Jsi v pořádku?“ zeptal se starší. Nedůvěřivě se díval, jak sedí na kraji postele, schoulený do sebe s hlavou skloněnou. Sledoval jeho ruce složené v klíně. Třásly se.
„To já tě tam našel ležet. Bál jsem se. Nehýbal ses a ležel jsi tam... já... já...“ začal Himchan. Zdálo se, že si ani neuvědomuje, že se mu po tvářích začínají kutálet slzy.
„Chanie, no tak, pšt. Jsem v pořádku,“ zašeptal.
„Viděl jsem na tobě, že jsi unavený. Proč jsi nám nic neřekl? Mohl jsi se někde praštit. Víš jak moc sis mohl ublížit?“ zakňučel Himchan, jak si zase vzpomněl na roh stolu takový kousek od hlavy staršího.
Bang se natáhl, aby mohl plačícího chlapce chytit za bradu a zvednout k sobě jeho pohled. Z Chanieho očí se stále řinuly slzy. Rozněžněle se na něj usmál. Hřálo ho na hrudi, že se o něj Himchan bál tak moc, že dokonce pláče.
„Neplakej. Jsem v pořádku. Vlastně je mi docela fajn, teď když jsem se vyspal,“ zašeptal, zatímco palci stíral horké slzy. Himchan mu těkal očima po obličeji, jakoby hledal jakoukoli známku po lži. Stále plakal, ačkoli se zdálo, že si to vůbec neuvědomuje nebo to okázale ignoruje.
„Slib mi, že na sebe budeš příště opatrnější... vážně jsem se bál,“ zašeptal nakonec, s pohledem sklopeným. Zdálo se to Bangovi nebo to zlatíčko mělo rudé tváře?
„Prosím tě, pojď sem, Chanie,“ zamumlal starší a přitáhl si stále plačícího chlapce do náruče. Pevně si ho přivinul k hrudi, neměl v plánu ho ještě někdy pustit. Vdechoval vůni jeho plavých vlásků, prsty ho hladil po boku.
Himchan strnul. O tomhle okamžiku snil tak dlouho... YongGuk mu vzal všechen vítr z plachet. Chvíli nevěděl, co si počít. Jak reagovat na takovéhle doteky. Už dlouho Bangovi dovolil, aby se ho dotýkal jenom v rámci fanservisu... prostě nedokázal přežívat to, jak ho pořád hladil po vlasech nebo zádech, když věděl, že to dělá jenom z přátelství. Že nikdy nebude jeho.
Chvíli se chtěl odtáhnout, ale potom si řekl, že když už ho Bang objal, tak by si to mohl náležitě užít. Váhavě prsty putoval po bocích staršího, až docestoval na záda, kde propletl ruce a přitiskl se k tomu svalnatému tělu tak, až měl pocit, že Guka udusí.
Staršího tohle chování překvapilo. A stejně tak vzlyky, které stále otřásaly tím tělíčkem, které se mu tak choulilo na hrudi... vždycky věděl, že je Chanie citlivka, ale netušil, že by mohl být až takhle.
Naposledy ho pohladil po zádech. Potom se trochu odtáhl, ignorujíc Himchanovo nesouhlasné mručení, a vzal ho za bradu, aby ho opět donutil navázat s ním oční kontakt. Počkal, až na něj Himchan upře svá nádherná slzami zalitá kukadla a začal.
„Slib mi, že už kvůli mně nikdy nebudeš plakat, Chanie. Jsem v pořádku... ale tohle bolí,“ zašeptal s pohledem stále upřeným do těch nekonečných hloubek. Tak dlouho o Himchana stál... tak dlouho pozoroval každý jeho pohyb. Snažil se ho dělat šťastným, ačkoli o tom mladší nejspíš ani nevěděl...
Zdálo se, že Himchan bojuje se slovy. Netušil, co by na to měl říct. Několikrát rozkošně zamrkal a potom si skousl rtík. YongGukův upřený pohled ho strašně znervózňoval. Viděl, že se na něj dívá jinak, než obvykle. Zdálo se mu, že v jeho očích vidí to, co si tam tolik přál vidět... Tušil tu zvláštní atmosféru ve vzduchu...
„Jsi tak nádherný,“ zašeptal starší chlapec. Himchana ta slova překvapila. Hodně. Ale téměř okamžitě na ně zapomněl, protože se Bang naklonil a spojil jejich rtíky v něžném polibku. Ochutnával Himchana jemně, jako by se snad mohl v každé vteřině rozpadnout. Cítil na rtech slanou příchuť Himchanových slz. Přesunul ruce na Himův kříž a přitáhl si ho ještě blíž. Zdálo se, že mladší až teď překonal začáteční šok a přitiskl se k YongGukovi ještě blíž, zamotávajíc mu prsty do vlasů. Starší tak vášnivou reakci nečekal, a tak padnul do peřin na záda, Himchana položeného na bříšku. Ignoroval to. Byl moc zabrán do sladké příchuti rtíků mladšího.
Himchan tiše zaskučel, když Bang stiskl jeho spodní ret mezi zuby jenom proto, aby ho v následujícím okamžiku mohl jemně ošetřit jazýčkem. Bang začal jemně tlačit na skulinku mezi Chanieho rtíky. Ten mu víc, než jenom ochotně umožnil vstup do pusinky. YongGuk toho téměř okamžitě využil. Jemně jazýčkem vklouzl mezi ty dva měkké polštářky, chtěl ochutnat všechno. Jemně přejel jazýčkem po zoubcích, prošmejdil každou skulinku, pohladil patro, až se nakonec jemně otřel o Himchanův jazýček, vybízejíc ho ke spolupráci. Himchan se nenechal pobízet dvakrát a začal Bangovi odpovídat ještě o něco intenzivněji, než předtím...
Nevěděl, jak dlouho se líbali. Vlastně mu to bylo i jedno. Podstatné bylo to, že teď mohl ležet stulený u Banga v náručí a sledovat nějaký hloupý film v televizi. Ani nevěděl, o čem je. Stejně se ani nesnažil skrýt to, jak nepokrytě si staršího prohlíží.
„Jak jsi věděl, že tě neodmítnu?“ vypadlo z něj nakonec. Nechápal to... on sám by se k ničemu takovému nikdy neodhodlal.
„Nevěděl, doufal jsem. Už dlouho jsem čekal na vhodnou příležitost... a když jsme tu dnes byli sami,“ usmál se a jemně Chanieho políbil na čelo. Přivinul si ho k sobě ještě blíž.
„Aha... Tak to bych měl klukům ještě poděkovat, že tě raději vyměnili za zmrzlinu,“ prohodil, stále ještě naštvaný na ostatní.
„Jo, tohle...“ začal Bang vyhýbavě, nervózně si skousávajíc rtík. „Nezlob se na ně za to.“
„Proč bych se na ně neměl zlobit... vyměnili tě za zmrzlinu!“ rozohnil se Himchan, opakujíc již zmíněný fakt.
Počkat... proč má YongGuk v obličeji ten provinilý výraz? A proč se červená? Upřel na něj ten nejpodezřívavější pohled, kterého byl schopný.
„Guku? Nechceš mi něco říct?“ zeptal se a nezapomínal u toho staršího propalovat pohledem. Zdálo se, že mladšímu odolává, ale on věděl, že jeho zkoumavému pohledu nikdo neunikne, jenom si musí chvíli počkat...
„Dobře! Dobře! Jenom na mě tahle nekoukej! Zaplatil jsem Zelovi, aby vytáhl ostatní ven, abych tu s tebou mohl být sám.“
Himchan se s nevěřícným pohledem rychle přetočil v jeho náručí.
„Tys to na mě normálně naplánoval -“ rozkřičel se Himchan, ale byl umlčen tím nejkrásnějším způsobem – polibkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat