Stále čekám

Autor: Karin_Kim55
Fandom: B.A.P
Pairing: BangHim, (lehké!) DaeHim
Omezení: -

Stále čekám

-

Jmenuji se Kim Himchan. A toto je můj příběh.


Protrpěl jsem věci, které bych nikomu nepřál. Někdo zažil určitě něco horšího než já. A tak to vím. Ale pro mě bylo to, co jsem zažil já, mučení. Trpěl jsem. A nebyl nikdo komu bych se mohl svěřit či vyplakat na rameni. Máma byla stále v práci, ráno odcházela brzy - jen mi na stole nechala snídani a svačinu, domů se vracela dřív než táta. Ten se vracel domů hodně pozdě večer, opilý, smradlavý a často mámu bil, mlátil a házel po ní všelijaké věci, které se mu dostali do rukou. Nebo jí nadával do děvky a takové. Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem, když jsem to musel poslouchat. Vždy se hádali večer, když jsem ještě nespal. Všechno jsem slyšel. Slyšel jsem svého vlastního otce říct, že už mě a mámu nechce nikdy vidět. Rvalo mi to srdce. Půlku noci jsem často proplakal a potom se vzbudil s zaschlími cestičkami od slz na tváři. Nevadilo když jsem měl ve škole červené oči od breku. Stejně si toho nikdo nevšimnul.


Poté, asi když mi bylo sedm, táta zmizel a nezanechal za sebou nic, žádný dopis, jako by tam nikdy nebyl. Musím přiznal, že jsem byl i trošku rád, že už byl konečně pryč a nikdo nemohl mámku mlátit. Ale potom byla na všechno sama. Ta mi zemřela, asi když mi bylo sedmnáct. Byla hrozně přepracovaná, unavená, zničená, ale né jen po té fyzické stránce - především po psychické. Z rodiny jsem měl jenom ji. K ní jsem se nikdy nechodil vyzpovídat a vyplakat. Nechtěl jsem jí ničím dalším zatěžovat. A když zemřela i ona, už jsem neměl nikoho. Nikoho dalšího z rodiny jsem nikdy nepotkal, neviděl ani o nich neslyšel. Rodiče mi o dalších příbuzních nikdy nic neřekli. A musím říct, že mě to vlastně ani tolik nezajímalo.


Ve škole jsem neměl kamarády. Všichni mě přehlíželi jako bych byl jen vzduch. Nikdo by si o mě ani kolo neopřel. Byl jsem jen obyčejná přítěž. Na záklace i na střední mě učitelka při ranním absenci někdy zapomněla zapsat, když jsem chyběl. To jsem byl někdy i za školou. Ale i přes to trápení v samotě, jsem měl za svůj život dva kamarády, které jsem považoval skoro za svoje bratry.


Jednoho jsem měl, když jsem ještě chodil na základku. Bylo mi asi dvanáct nebo třináct. Daehyun myslím, že se jmenoval. Ale vůbec si nejsem jistý. On byl první v mém životě, kdo se na mě usmál, první kdo si mě všiml a taky první komu jsem kdy svěřil. Zahřálo mě u srdce, že neni se mnou jen proto aby mě využil nebo něco podobného. Chodili jsme spolu do školy i ze školy. Cesty domů jsme měli napůl stejným směrem. Smáli jsme se spolu, dělali kraviny. Učil mě nové věci - zlobit. Domů jsem se vracel o něco pozdějš, ale mamka si toho ani nevšila. Lidi kolem mě si mě začli i trošku všímat nebo přesněji - začli vědět, že existuji.


Jednou jsem musel s mamkou na víkend někam jet, a když jsem se vrátil, doslechl jsem se, že ho zrazilo auto. Nevím jestli za to může ten řidič, jestli pod to auto neskočil sám nebo jestli ho tam někdo nestrčil. To jsem se nikdy nedozvěděl, ani nikdy nedozvím. Poté jsem byl několik let opět sám. Opět jsem byl jen ta šedá myška, o kterou nikdo nezavadí ani pohledem. Prostě jednoduše řečeno - nikdo.


Dalšího přítele jsem měl na střední, kde jsem studoval hudební průmysl a šoubiznis. To už jsem neměl mámu, to už byl zcela sám. Jmenoval se Yongguk, Bang YongGuk, ale on své křestní jméno nesnášel, takže mu všichni říkali příjmením - Bang. A tak sem mu říkal i já. Jeho si pamatuju moc dobře - jeho vzhled, povahu i jeho hrubý mužný hlas, dokonalé rýsující se tělo a pronikavé oči, které
mě vždy pozorovali, vlasy měl hnědé, krátce střižené. Byl ten typ co rád dělá problémy, provokuje učitelku, chodí za školu, koho se prostě všichni bojí a mají k němu respekt. Takže trochu nechápu, proč se bavil se mnou - takovím malím nenápadným tintítkem, po kterým ani pes neštěkne. On se ke mě choval úžasně a mile snad už od první chvíle, co jsme se seznámili, ale mě trvalo několik měsíců než jsem mu začal zcela důvěřovat. Časem jsem k němu začal choval něco víc než kamarádství... Ale to jsem nevěděl.


Peněz jsem moc neměl, takže jsem neměl žádné peníze na obědy. On si v jídelně sedal k mému stolu a dával mi část svého obědu. Po škole mě doprovázel až domů. Říkal, že to dělá proto, aby mu mě nikdo neukradl. Vždycky to říkal s úsměvem od ucha k uchu. Hýčkalo mě to u srdce.


Často jsme spolu chodívali na louku za městem. Bylo to tam úžasné. Louka ohraničená hustým lesem. Párkrát jsme tam spolu zahlídli i srnky, někdy i s mladými. Pamatuju si, že když jsem je poprvé zahlédl, hnedka jsem se postavil na nohy a chtěl jsem zakřičel a zařvat (Nevím co to do mě v jelo. Asi to bylo příliš velkým nadšením.), ale on mě zastavil. Stáhnul mě zpátky na zem do svého objetí a řekl mi, ať se ztiším nebo se vylekají a utečou a už se nikdy nevrátí. A já mu naivně uvřeřil. Byl jsem jako malé dítě, co věří na lesní víly a vodníky, který si pro mě přijdou, když budu zlobit.


Každé ráno jsem na něj čekal před třídou. Ale jednou nepřišel. Stalo se několikrát, že nepřišel do školy, ale to mi vždy napsal nebo zavolal. Tentokrát ne. Když nešel do školy, čekal na mě před školou, aby mě doprovodil domů. Tentokrát ne. Řekl jsem si, že asi zapomněl, tak jsem to nechal být. Trochu mě to mrzelo. Ten den jsem se cítil zvláštně. Jakoby mě něco opustilo. Jakoby mi něco chybělo. Něco bylo špatně. Ano, on mi chyběl. Ale já si to nechtěl připustit.


Takhle to šlo ještě týden. On nechodil do školy, nepsal ani nevolal. Prostě nic. Jakoby se propadl do země. Cítil jsem se jako nějaká zvýkačka, která už stratila chuť, tak je prostě jenom tak vyplyvl. Zlomilo mi to srdce. Byl jsem zničený. Všechny naše společné fotky jsem roztrhal. Začel jsem ho nenávidět. Jenže... to jsem si jen namlouval.. Nikdy jsem ho nepřestal milovat... ale to jsem nevěděl. Nevěděl jsem co je to láska. Nevěděl jsem, že jsem ji zrovna pociťoval. Za svůj život jsem poznal jen matařskou lásku. A té jsem taky neměl zrovna mnoho. Nikdo mi nevysvělil jak to v životě chodí.

Další týden na to se mi objevila ve schránce obálka, ve které byla fotka a na její druhé straně vzkaz. Naše první fotka. Tuhle si nechal obě verze on. (Vždy jsme vyvolály jednu fotku dvakrát - jednu si nechal on a jednu já.) Zajímalo mě proč, ale nezeptal jsem se.


Drahý Himchane,
když tohle budeš číst, já už nejspíš budu už dávno v Americe. Omlouvám se ti, že jsem jen tak náhle zmizel a nic ti neřekl. Vážně jsem ti to chtěl říct. Ale.. neměl jsem odvahu. Chtěl jsem ti toho tolik říct. Moc doufám, že mě za to nenávidíš... to bych asi nepřežil...
Hrozně moc doufám.. že tě ještě někdy uvidím.. Moc bych tě chtěl znovu vidět. Chtěl bych znovu vidět tvoji smějící se tvářičku, tvoje krásná a nevinná hnédá očka, do kterých se pokaždé propadnu.. Chtěl bych znovu rozcuchat tvoje jemné, hebké a černé vlásy... Doufám, že mi to všechno dovolíš, až se znovu potkáme. Slibuji Ti to! Slubuji Ti, že se znovu uvidíme.. Slibuji Ti, že se jednou vrátím a opět obejmu tvoje tělo ve svým pažích. Doufám, že na mě počkáš....
Ani nevíš jak bych tě chtěl znovu vidět a povědět Ti....

....Miluji Tě Himchane....

Když jsem dočetl vzkaz, bylo na něm několik vlhkých teček od mého pláče. Moje oči se plnily dalšími a dalšími přicházejícími slzami. Ten proud nešel zastavit. Já to vlastně ani nechtěl zastavit. Konečně jsem si uvědomil, že to co jsem k němu cítil nebyo jen obyčejné přátelství... Celou dobu jsem k němu choval lásku.. Stále ji k němu chovám a nikdy nepřestanu.

Dnes to jsou přesně tři roky od doby, co odešel a co se mi vyznal. Sice ve formě dopisu, ale to se také počítá, ne? Sedím na našem oblíbeném místě na louce, pozoruji srnky a jejich mladý, jak se učí chodit. Čekám, že se tu najednou objevíš se svým dokonalým úsměvem a obejmeš mě. Vím, že jsem možná až příliš naivní... Ale já si prostě nedokážu pomoct. Jsem až příliš zaslepený láskou, kterou k němu chovám, že je to až neni možné. Stále ho miluju. Nikdy jsem nepřestal. Nedokážu přestat. Proto stále čekám a čekat nepřestanu. Budu čekat do té doby, dokud se tu opět neukáže a neřekne mi ty dvě slova. I kdybych ho měl spatřit jen na okamžit vůbec by mi to nevadilo.