Wild Camp

Autor: Luczaida
Fandom: DBSK
Pairing: YunJae
Omezení: 15+

Wild Camp

A původně se mu tam ani nechtělo…

Na jeho věk mu připadalo příliš dětinské, aby se učil jak rozdělat oheň křesáním kamene nebo obecně přežít v přírodě jen s batohem na zádech, pod dohledem nějakého instruktora. Vlastně přírodu vůbec neměl rád.

Dřív možná ano. Když byli děti. Ale to už je pryč. Jakmile se odstěhovali z venkova, cítil se mnohem pohodlněji a bezpečněji v městském prostředí. Ve svém prostředí.
Zato jeho nejlepší kamarád už od dětství, jako by se do těch časů chtěl vrátit. Rád jezdil do přírody a ne jednou zkoušel Yunha přemluvit, aby jel s ním.

Měl za to, že v jejich věku by kluci měli prohánět holky, bavit se na diskotékách a podobně, ale po pravdě ani do toho se mu nechtělo o nic víc, takže se nakonec rozhodl, že to prostě zvládne. Jen kvůli němu.

Nikdy se mu neplánoval přiznat. Moc dobře věděl, že by zkazil svůj život, jeho život i jejich dlouholeté přátelství. Nic už by nemohlo být jako dřív. Občas to ale i tak bylo silnější než on. V těch chvílích se cítil neuvěřitelně divně, až si někdy přál, aby byl jiný a nemusel se v jeho přítomnosti tak ovládat. Bohužel pro něj se to den ode dne zhoršovalo. Počítal dny, kdy si Changmin všimne, jak se jej od sebe podvědomě snaží odehnat, i když jeho přítomnost nadevšechno zbožňuje. Nevyznal se sám v sobě. To ho děsilo nejvíc.

„No tak, Yunho, pojeď tentokrát se mnou. Uvidíš, že si užijeme spoustu legrace a třeba se trošku odreaguješ. Vím, že mi to nechceš říct, ale poznám, když tě něco trápí. Prosím,“ přemlouval a žadonil Changmin, dokud Yunho němě nepřikývl.

Po pravdě si myslel, že ho Changmin už aspoň trošku podezřívá, když se i sám přistihl, jak ho neustále pozoruje. On totiž možná nebyl hloupý, ale úplně slepý pravděpodobně ano.

Kdyby tak tušil, že důvodem jeho trápení i důvodem tohoto rozhodnutí je právě on. Vysoký hubený mladík, který se za jakýchkoliv okolností zářivě usmíval a možná právě to byl jeden z důvodů jeho popularity mezi dívkami, kterou si náramně užíval. A Yunho ji nenáviděl. A nenáviděl i sebe, za žárlivost, kterou cítil a nevěděl, co s ní má udělat.

Když sledoval, jak jeho mladší kamarád nadšeně skáče po pokoji, uvědomil si, co svým souhlasem způsobil a netušil, jestli má být nadšený nebo upadnout do deprese z toho, že jej bude mít permanentně na blízku několik dní v kuse.

***

Na pobyt u lesa doma neměl absolutně žádné vybavení a datum odjezdu se neúprosně blížilo. Vlastně ani pořádně nevěděl, kam jedou a co tam budou dělat. Changmin musel jít na nákupy s Yunhem, aby mu něco nechybělo, nebo na něco nezapomněl. Za věci, které pravděpodobně už nikdy v životě nebude potřebovat, utratil skoro veškeré své úspory.

A to všechno jen kvůli němu a úsměvu, který na jeho tváři mohl díky tomuto rozhodnutí vidět. Hřálo ho u srdce, že právě on je důvod Changminova nadšení a radosti.

Když se potkali se všemi ostatními z jejich skupiny, se kterou budou přežívat, a dojeli autobusem na místo, mohl cestou zahlédnout pečlivě opracovanou dřevěnou desku nad bránou s vyrytým názvem ‚Wild camp‘.

Jak mohl Yunho vypozorovat, většinu lidí v autobuse Changmin znal nejspíš z předešlých výprav a cítil se trochu osaměle a odstrčeně, když se s nimi Min vítal a jeden druhému vyprávěli, co je nového. Chápal to, že se od loňského léta, s některými i od toho předtím, neviděli, ale i tak mu to trochu vadilo a zdálo se, že si jeho osoby nikdo ani nevšiml.

Slibovaná zábava se pravděpodobně nekoná. Ale možná to byly jen předčasné závěry.

Jakmile jejich vedoucí Yang, jak se sám nazval, zaplatil za pobyt v kempu, dal pokyn k utáboření. S tím měl Yunho menší problém, protože ani netušil, jak by ten stan měl v konečné fázi vypadat, natož jak ho postavit. Naštěstí ho měl společně s Changminem, který skoro všechno udělal za něj.
Bylo to pravidlo. Zkušenější, kteří už tam někdy byli, měli svoji skupinu, která byla v lecčem samostatnější a ten zbytek byl ve skupině druhé, ti potřebovali dohled. Na noc a shánění jídla se však tyto dvě skupiny promíchaly, aby každý začátečník měl po ruce někoho, kdo mu pomůže.

Když si Yunho uklidil svoje věci dovnitř a rozhlédl se po obrovském pozemku kempu, jehož hranice byly obehnány nenápadným dřevěným plotem, zjistil, že okolo nich stanuje ještě několik dalších skupin.
„Potkáváme se tu s nimi celkem pravidelně,“ promluvil vedle něj Changmin, když zjistil, co Yunho pozoruje, a ukázal prstem na nejbližší z nich. „Támhle je atletické družstvo holek. Nevím z jaké školy, ale mají to sem prý docela daleko. Přesto jsem rád, že sem jezdí, je s nimi zábava. Doufám, že budeme mít nějaké společné aktivity jako minule,“ usmál se poťouchle Changmin. Nevšiml si Yunhova výrazu bez zájmu a tak mluvil dál.
„Tamti si věčně hrajou na indiány. Nikdy jsme se s nimi příliš nebavili, jsou divní…A ti nejdál, na tom vrcholku… Neptali jsme se, ale jsou tam samí kluci a nejspíš jsou všichni teplí. Co k tomu víc dodat,“ zabublal smíchy. „Taky je s nimi zábava, jednou jsme společně dělali táborák, ale Yang nás s nimi nevidí rád…“ dokončil výklad a někam poodešel bez dalšího slova.

Yunho nic neříkal. Vlastně od té doby, co přijeli, toho celkově moc nenamluvil. Changminovi to přišlo zvláštní, protože se nikdy nestalo, že by si spolu neměli co říct, a taky mu to bylo docela líto. Netušil, že se tam bude Yunho tvářit ještě smutněji než doma.

Po pár minutách na něj zavolal, že se jdou přivítat s jejich oblíbeným dívčím družstvem. Většina kluků vypadala, že už se na setkání s nimi celí třesou. Upřímně si nemyslel, že se Yunhovi bude chtít. S tím, jak se tvářil a taky to jeho nadšení pro všechno…
A měl pravdu… Yunho jen slabě zavrtěl hlavou.

***

Po přivítání s druhým táborem a krátkém odpoledním programu dostali osobní volno až do večeře. Changmin přišel za Yunhem, aby mu řekl, že má místo k seznámení se s ostatními, a sám se vytratil s jednou z dívek. Očividně se neviděli poprvé a taky bylo velice zřejmé, že mu černovláska není lhostejná, jinak se k dívkám choval velice odlišně.
Yunho přemýšlel, že by opravdu za někým, kdo v jejich táboře zůstal, zašel a pokusil se o nějakou konverzaci, pak si ale řekl, že vlastně ani nemá náladu se s někým bavit a tak nebude kazit den i ostatním.
Sebral se a mířil někam pryč, aby si aspoň prohlédl, jak to tady v okolí vlastně vypadá.

Prošel dlouhou loukou, ven z areálu Wild campu, a navázal na ušlapanou cestu lesem, který lemoval jednu z delších stran kempu. Yunho se pořád držel na kraji, aby se mezi vysokými stromy neztratil a nebylo to ani moc daleko, kdy stromy začaly řídnout, zapadající slunce čím dál víc pronikalo větvemi a uslyšel šplouchání vody.
O pár kroků dál opravdu uviděl břeh a za pár dalšími kmeny na něj vyčuhoval kousek starého dřevěného mola. Okamžitě se k němu rozešel s úmyslem si tam na chvíli sednout, odpočinout si od lidí a promyslet si pár věcí.

Když k němu došel blíž a už měl možnost vidět jeho celou délku, zjistil, že je obsazeno. Prostě jen pohotově sklopil hlavu a šel dál v domnění, že si ho nevšimnou a on taky bude dělat, že nic nevidí a odejde. Někdo ale volal. „Hej!“
Poplašeně se otočil a přemýšlel, jestli to bylo na něj, nebo na ostatní z nich, kteří už se koupali ve vodě, když jeden otočený jeho směrem na něj zamával, ostýchavě se rozešel k nim.
„Ahoj, ty musíš být jeden z Wild campu,“ promluvil neznámý mladík a věc, kterou si při pohledu na něj Yunho uvědomil, byla, že je o dost menší než Changmin a taky neuvěřitelně krásný. Na jeho otázku přikývl a dodal: „Jsem tu poprvé.“
„Á nováček. Půjdeš si s námi zaplavat?“ hodil hlavou k jezeru další kluk s medově hnědými vlasy. Yunhovi se ale do téhle přírodně špinavé vody vůbec nechtělo, určitě byla hodně studená a navíc ani neměl plavky, a proto jen zavrtěl hlavou. K jeho údivu ho dál nikdo nepřemlouval a dalších pár z nich naskákalo do vody.
„Budeš tu, až se vrátíme?“ zeptal se ten krásný, černovlasý, který ho sem přilákal a po Yunhově přikývnutí, přičemž neschoval pousmání, skočil do vody za ostatními.

Když všichni přeplavali na druhý konec malého jezera, a pak se zase vrátili k molu, po nějaké době jeden po druhém vylézali a utírali se odloženými ručníky. Yunho dělal, jako by tam ani nebyl, jen tiše seděl na okraji, pažemi si objímal kolena a zíral na vlnící se hladinu vody.
Ani nevěděl, jestli to bylo pět, deset minut nebo třeba půl hodiny a objevila se v jeho zorném poli ta nádherná tvář, která ho vytrhla z vnitřního rozjímání.
„Budeme se aspoň opalovat?“ zeptal se kluk a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Když se Yunho rozhlédl okolo, byli tam sami. Zachvátila ho panika. Jakoby se na něj domluvili. Navíc mu začalo být i trochu trapně, když si uvědomil, že ten vedle je jen v plavkách, takže prakticky skoro nahý. Navíc vypadal víc než dobře. Myslet na tyhle věci opravdu neměl za potřebí.
Když mladík naproti němu pořád nedostal odpověď, jen se pousmál a pomyslel si cosi o pohledu plaché laně a roztomilosti.
„Něco tě trápí? Vypadáš dost přešle,“ konstatoval a pohodlněji se usadil pořád naproti němu, aby mu neuniklo, až Yunho zvedne pohled.
A nemusel čekat dlouho. Yunho se podíval přímo do jeho očí a řekl: „Proč bych to měl vyprávět zrovna tobě?“
Kluk se ani nepozastavil nad tím, jak nepřívětivým tónem to Yunho řekl a stále příjemně se usmíval. „Možná proto, že se neznáme. Vždycky je lepší se svěřit někomu, kdo tě v životě neviděl, pak tě nemůže soudit a může zkusit nezaujatě poradit…“
Yunhův pohled trochu změkl a šlo poznat, že nad tím uvažuje. Po pár chvílích klidného ticha, kdy mladík naproti němu trpělivě čekal, promluvil.
„Viděl jsi mě ve Wild campu, ne? Viděl jsi i toho pěkného vysokého mladíka, co tam byl taky?“
„Těch pěkných vysokých tam bylo víc,“ odpověděl kluk s jiskřičkami v očích, aby dal najevo, že Yunhův popis by měl být konkrétnější, oba ale věděli, že ví, kterého Yunho myslel. Ne každý má skoro dva metry.
„Je to můj nejlepší přítel, známe se od malička a já jsem se v jeho přítomnosti začal cítit… podivně. Je to strašné…“ Yunho to řekl tak tiše, jako kdyby si ani nepřál, aby to ten kluk slyšel. Jenže on to slyšel.

Černovlasý nevěděl, jestli to má říct nebo ne. Moc se mu to na první pohled nezdálo. Ale nakonec… „Jsi gay?“ zeptal se a Yunho do něj poplašeně zabodl svůj pohled.
„Ne!“ vyjekl. „Teda… já vlastně nevím. Nikdo jiný mě nedostává do těch stavů…“ skoro zašeptal.
Kluk naproti němu zase okamžik přemýšlel, a pak položil další otázku: „Ty ho miluješ?“
A Yunho se na něj podíval podruhé úplně stejně, ne-li víc vyplašeně a místo toho, aby něco řekl, jen zmučeně zahekal do svých dlaní, které si na malou chvíli připlácl k obličeji.

On pokaždé uhodí hřebíček na hlavičku a vmete mu to přímo do obličeje. Rovnou, tak jak to je. Přitom on se to snažil kamuflovat i sám před sebou.
Neulevilo se mu tak, jak si myslel, když to někomu řekne, ale udivilo ho, že to tenhle úplně cizí člověk bere tak v klidu a hlavně vážně. Yunho by se vůbec nedivil, kdyby si z něj někdo jako on dělal srandu.

„Možná bys ho měl seznámit se svými city. Vyříkali byste si to a pročistili vzduch…“ nadhodil mladík.
„To nepřipadá v úvahu,“ zamítl Yunho. „Na to si jeho přátelství až moc cením, než abych ho takhle riskoval. Vůbec netuším, jak by mohl reagovat. S tím se musím vypořádat sám a ostatní věci nechat tak, jak jsou. On má dokonalý život. Nejlepšího přítele, úspěchy ve škole a navíc to vypadá, že si tu našel přítelkyni. Nechci to kazit,“ zakončil nekompromisně svoji řeč. To byla snad jediná věc, ve které měl jasno. Nehodlal se Changminovi vyznat s tím, že bude doufat v zázrak a v jeho kamarádovi se náhle probudí nějaká utajená homo stránka. V tom opačném případě by takové přiznání bylo vlastně úplně zbytečné. A se svojí homosexualitou si ještě nebyl natolik jistý, aby mu to říkal.

„Mohl bych ti v tom pomoct,“ promluvil druhý mladík s úsměvem. Stále Yunha pozoroval a to, jak se najednou napřímil a jeho obličej dostal tvrdší rysy, ho překvapilo. Líbila se mu tato jeho rozhodná stránka.
„Co?“ zeptal se zmateně Yunho, jako by ani nepřemýšlel nad tím, co vlastně před chvílí řekl a na co druhý mladík odpovídal, ale to už měl černovlasý položené dlaně na jeho pokrčených kolenou a pomalu se skláněl nad jeho obličejem. Dával mu dost času na to, aby ho odmítl a Yunho si toho byl vědom. Když se ale díval do jeho nádherné přibližující se tváře, čím dál víc mu začal docházet význam věty „Mohl bych ti v tom pomoct.“ A vlastně mu to vůbec nevadilo. Byl to dobrý nápad. Vyžeň čerta ďáblem, nebo tak nějak to říkali…

Když se jeho rty dotkly těch druhých, byl to báječný pocit. Cizinec očividně moc dobře věděl, co dělá. Téměř labužnicky si Yunhovy jemné rty vychutnával a taky si užíval, jak na jeho pohyby odpovídá.
Když ale Yunho zavřel oči a úplně se do polibku ponořil, začal mít představy. Vkradl se do nich Changmin a ty věci, které se mu skoro samovolně odehrávaly v hlavě jej pěkně vyděsily. Rychle polibek přerušil a vyšvihl se na nohy.
„M-možná už bych měl jít, abych dorazil na večeři včas,“ vykoktal a otočil se k odchodu.
„Počkej!“ zavolal na něj černovlasý mladík. Yunhovo počínání jej překvapilo stejně jako Yunha samotného, ale i tak to nesl o poznání klidněji než on. „Nic se nestalo, ne?“ usmál se povzbudivě.
„Jo…“ přitakal téměř neslyšně Yunho s pohledem zabodnutým do země.
„Tak se usměj,“ mrkl na něj a začal sbírat svoje věci. Yunho jen s nepatrným cuknutím koutků odešel.

***

Pozdě večer, po večeři, kdy už dávno zapadlo slunce a všichni leželi ve svých stanech, Yunho zíral do střechy stanu a nemohl usnout. K myšlenkám na Changmina se přidaly ještě i ty o klukovi, který se mu ani nepředstavil. Vlastně jediné, co o něm věděl, že táboří skoro na druhé straně Wild campu a nejspíš se mu líbí. Pak zavřel oči a mohl znovu vidět a cítit jejich polibek, najednou z toho černovláska byl ale Changmin, zářivě se na něj usmál a když Yunho poplašeně otevřel oči a otočil se, Changmin ležel vedle a spokojeně spal. Zadíval se do jeho tváře. Tak nějak ho uklidňovala a ani si neuvědomil, že rukou odhrnuje vlasy z jeho obličeje.
A Changmin asi nespal tak tvrdě a probudilo ho to. „Co se děje, Yunho? Ty nespíš?“ šeptal ještě se zavřenýma očima a pomalu se probouzel. Zvedl se na lokti a ospale na něj mžoural jen ve světle malé baterky, na jejímž rozsvícení Yunho trval.
„Všechno je v pořádku, Changminnie, spi dál,“ uklidňoval ho Yunho.
„Nebavíš se tu, že? Yunho, jestli se něco děje, tak mi to řekni. Prosím. Zlobíš se na mě? Zlobíš se, že jsem ti neřekl o Tiffany? Zlobíš, že? Já… nevím, co mám dělat, Yunho.“ Changmin se teď už posadil úplně a vypadalo to, že začíná brečet. Yunho moc dobře věděl, že je to vážné, protože on nikdy v přítomnosti ostatních lidí neplakal.
„Changminnie, ty za nic nemůžeš, nebreč. Všechno bude v pořádku, jen mi musíš dát čas…“ utěšoval ho ve svém objetí, až ty ufňukané zvuky úplně utichly.
Changmin sice moc nechápal Yunhova slova, zmocňovalo se ho zoufalství, protože věděl, že se něco děje a nevěděl, co má dělat, ale věřil mu, že to zas bude dobré. A taky se mu líbilo, jak se o něj Yunho stará. Tohle nikdy nedělal, nikdy ho takhle neobjal. Když už se celkem uklidnil, zvedl hlavu z Yunhova ramena a myslel, že už půjdou spát, ale Yunho se začal zvedat k odchodu. Když viděl Changminův vyplašený pohled, jen ho pohladil po vlasech a konejšivě se usmál: „Neboj se, jen musím na čerstvý vzduch, za chvíli se vrátím..“

***

Už uběhla nějaká doba, co Yunho ze stanu odešel, ale Changmin s pomyšlením, že je ve stanu sám, nemohl usnout. Čekal na něj, když nedaleko uslyšel zaburácet hrom. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
Ještě chvíli vyčkal, než vylezl ze stanu, aby zkontroloval, jestli Yunho není někde na dohled. Ale nebyl. Začal se zvedat i nepříjemný studený vítr a Changmina se začala zmocňovat panika. Rychle běžel za vedoucím, aby ho probudil a řekl, co se stalo. Kdyby bouřka přišla až sem a Yunho by byl někde uprostřed lesa… Bůhví, co by se mu mohlo stát.

„Yunho! Yunho! … Yunho, kde jsi!? … Ozvi se, Yunho!“ Tyto zoufalé výkřiky se ozývaly celým Wild campem, až to vzbudilo i ostatní táborníky.
„Jaejoongu, Junsu, dělejte, zvedejte se! Asi se někdo ztratil a blíží se bouřka,“ zavolal na dva poslední spící jeden z jejich skupinky, rozepnul zip jejich stanu a začal s nimi třást. „Všichni už jsou vzhůru, pojďte, jdeme jim pomoct!“
Kluci se co nejrychleji vykopali ze stanu a běželi dolů k ostatním. Stáli tam dva starší muži. Jaejoong hádal, že to bude zřejmě jejich vedoucí a ten druhý majitel kempu, nebo nějaký jiný pracovník. Kousek opodál nervózně přešlapovalo pár kluků, kteří se domlouvali, kdo půjde kam hledat a mezi nimi zahlédl i jednoho velmi vysokého, přesně takového, jak mu ten neznámý u jezera vyprávěl, vedle něj nějaká tmavovlasá dívka, která ho držela za ruce a něco mu říkala.
Jae si ho chvíli prohlížel. Byl opravdu pěkný, ale příšerně bledý. Když za kopcem uhodil blesk, zbledl ještě víc.
Spěšným krokem se rozešel k němu a absolutně ignorujíc dívku vedle jej chytil za rameno. „Kdo se ztratil?!“ vyhrkl na něj. „Řekni mi, kdo se ztratil!?“ opakoval znovu, hlasitěji. Nikde ho tady neviděl, zdálo se mu o něm, jak se spolu líbali na molu. Jeho tvář měl pořád před očima, ale teď tu nikde nebyl. Tušil to, ale potřeboval to vědět stoprocentně.
Changmin na něj chvíli jen zíral, aby si urovnal, kdo to vlastně je, vůbec ho neznal, i přesto odpověděl: „Můj nejlepší kamarád, Yunho, říkal, že jde jen na čerstvý vzduch a za chvíli se vrátí, ale uslyšel jsem hromy, mám o něj strach…“ mluvil dál Changmin, ale to už si Jaejoong oblékl bundu, kterou si pro jistotu vzal s sebou, protože začalo pršet a rozběhl se s dalšími ven z kempu.

Jaejoong rychle prošel trasu k jezeru. Byli tu první den a tak Yunho těžko mohl znát celé okolí, takže bylo logické, že půjde tam, kde to zná a u jezera už jednou byl. Ovšem v noci to tam může vypadat úplně jinak a tak se ani moc nedivil, že se Yunho tak snadno ztratil.
Když ho po cestě, ani nikde jinde nenašel, rozhodl se postoupit trochu hlouběji do lesa. To už narazil na Junsua, takže hledali spolu. V dálce mohli slyšet volání Yunhova jména od ostatních.
Jen doufal, že Yunho nebyl tak moc mimo sebe, aby zašel příliš hluboko. Musel si přece všimnout, že porost zhoustl a už se nedrží u cesty, aby se bezpečně vrátil zpět.

Nikdy se mu nestalo, že by se někdo ztratil a on musel hledat. Když si uvědomil, že díky bouřce může jít až o lidský život, dostal strach. Do lesa teď museli všichni, takže si nemusel ublížit jen on, ale podvědomě právě o něj měl největší strach. A to se znali všeho všudy hodinu, když nepočítá pozorování, jak se pokoušel postavit stan.
Hlasivky mu až přeskakovaly, jak se snažil volat co nejhlasitěji. A najednou uslyšel odezvu.
„Tady jsem!“ zakřičel někdo, a když se Jaejoong rozhlédl, uviděl Yunha, jak podlézá nízké větve stromů k nim. Opravdu se mu ulevilo. Popravdě už začínal trochu ztrácet naději, že by ho do rána vůbec našli.
Když Yunho doběhl, byl na kost promáčený a oba další kluci mohli vidět, jeho nafialovělé rty a jak se celý třese.
„Junsu, utíkej za ostatními, že už se našel a je v pořádku, ať všichni rychle vylezou z lesa a neztratí se ještě někdo. Ty se pak vrať k Yoochunovi do stanu, hodím ti tam spacák,“ ukončil proslov Jaejoong a s Yunhem se chystal k odchodu.
„Cože? Proč k Yoochunovi?“ zaprotestoval Junsu a tvářil se u toho nanejvýš ublíženě. Vůbec se mu nelíbilo, co by se pak dělo, znal Yoochuna, a už vůbec se mu nezamlouvalo, co má Jaejoong v plánu.
„Junsu, nedělej, jako kdyby ti to vadilo a běž,“ rozkázal Jaejoong a táhl Yunha za ruku s sebou.
Yunho vůbec nechápal, o co tu jde, ale když se blížili k místu, kde tábořila Jaejoongova skupina, začínalo mu něco málo docházet. Došli až k jeho stanu, Jae rychle přehodil spacák, aby moc nezmokl a začal strkat Yunha dovnitř. Vypadalo to, že bouřkové mraky míří na druhou stranu přes les, takže jim se vyhne a budou moci jít zase všichni klidně spát.
„Kvůli mně jsi ho nemusel vyhazovat z jeho místa…“ zakuňkal provinile Yunho, ale byla mu příšerná zima, takže se nakonec podvolil.
To Jaejoonga upřímně pobavilo. „Snad bys nechtěl, aby se tu mačkal s námi?“

Když Yunha konečně donutil svléknout si všechno oblečení, na kterém nezůstala nitka suchá, aby nedostal zápal plic, lehli si spolu do Jaejoongova spacáku. Taky mu neunikly Yunhovy rozpaky, vzhledem k nastalé situaci to ale musel přetrpět. Oběma byla z toho deště zima a ani jeden neměl tak teplé oblečení. Tohle byl prostě nejlepší způsob.

Na Jaejoongův popud začal Yunho vyprávět, co se dneska stalo a jak bylo možné, že se ztratil, aby zapomněl na to, že je v jednom stanu, jednom spacáku, úplně nahý s cizím člověkem. Nutno podotknout, že s hříšně krásným.
Jaejoong si zatím položil hlavu na jeho hruď, rukou ho jemně hladil na rameni a poslouchal.
„Potřeboval jsem přemýšlet a celý den na to nebyl čas. S Changminem ležícím hned vedle mě to taky nešlo. Pak jsem se zamyslel tak moc, že když jsem se chtěl vrátit, nevěděl jsem kudy. Byla mi zima a začalo pršet, ale tys mě zachránil,“ usmál se Yunho, poprvé po dlouhé době.
„To nebyla moje zásluha, jen jsem byl náhodou nejblíž. Changmin nás všechny probudil,“ odpověděl Jaejoong a zvedl se na lokti, aby viděl Yunhovi do tváře. Ten viditelně posmutněl. Ne kvůli tomu, že on stojí za jeho záchranou, ale díky tomu, že si opět vzpomněl na to, co tížilo jeho mysl.
„Myslel jsi i na mě a náš polibek?“ zeptal se Jae se zájmem a sjel rukou z ramene až na krk. „Očividně už ses rozhodl. Tímhle směrem můžu být nápomocný, když mě necháš. Dám ti příležitosti, abys mohl myslet jen na mě a myšlenky na Changmina vytěsnil. Vaše přátelství by mohlo být to, co dřív a mě budeš mít jako on Tiffany.“ V Yunhově tváři mohl vidět jen zmatenost. Vteřiny ale ubíhaly a Yunho si postupně dával věci dohromady. Když mu došlo, že tenhle kluk pravděpodobně zná dívku, která se dnes pořád motala okolo Changmina a on okolo ní, Jaejoong to poznal. Poznal, že se na ni chce zeptat, ale z nějakého důvodu to neudělá.
„Tiffany je hodná. Často s jejich táborem chodíme na výlety a ona je jedna z těch, kterou bych mu opravdu přál. Nemusíš mít strach,“ skončil skoro šeptáním a pohladil Yunha po tváři.

„Jsem trpělivý. Nemusíš se bát, že bych tě v tom nechal jen tak,“ zašeptal ještě a naklonil se nad něj. Měl tak obrovskou chuť jej políbit už od chvíle, co ho našel v lese. Teď už mu moc na výběr nedával a opět, dnes už podruhé, se přitiskl na jeho rty. Vychutnával si to, že teď nebylo moc míst, kam by mu mohl Yunho utéct. Lehce ho hladil po tváři až pomalu sjel do vlasů. Hravě se o jeho rty otíral a málem radostně zasténal, když na své holé kůži ucítil chladivý dotek Yunhových zimou prokřehlých prstů, jak jej jednou rukou chytil okolo pasu a polibky mu začínal oplácet.

Ta příjemná svádivá chvíle ovšem netrvala příliš dlouho, když Yunho, stejně jako u jezera, polibek přerušil a vypadal poněkud vyděšeně. „Changmin…“ zašeptal na vysvětlenou a vůbec mu nedocházelo, že by to Jaejoong nemusel pochopit. Ale měl štěstí, že právě prozíravost byla jedna z Jaejoongových silných stránek.
„To nic, Yunho. Zavři oči a mysli na kohokoliv, kdo se ti jen zlíbí. Ještě jednou, naposledy,“ šeptal Jaejoong blízko u jeho tváře a rukou pomalu hladil hruď, břicho a zajel až do rozkroku, čímž hodlal Yunhovi přivodit rozkoš a alespoň jednou ho nechat to s Changminem prožít.

Yunho sice chvíli protestoval, Jaejoongova ruka se ale činila, takže nakonec oči zavřel a pokoušel se uvolnit. V jeho představách se opět začala objevovat Changminova tvář… i tělo, on ale i tak někde v koutku své mysli cítil, že je to celé špatně. Nikdy Changmina v takové
pozici vidět nechtěl, jeho mysl se tomu sama bránila a když otevřel oči, viděl Jaejoonga. Snad to nejpřitažlivější stvoření na světě. Díval se mu do tmavých, nádherných očí a zjistil, že jeho tělo i mysl touží po něm. Ostýchavě zvedl ruku a pohladil Jaejoonga po líčku. Palcem přejel po jeho spodním rtu až se kousl do jazyka, jak jej teď toužil ze všeho nejvíc políbit.

Když si Jaejoong uvědomil, že Yunho kouká na něj a především si všiml způsobu jak na něj kouká, vlna vzrušení se zvedla i v něm. Rychle rozepnul zip spacáku a vyhoupl se nad něj. Potom se sehnul pro polibek, který věděl, že tentokrát patří jemu a ne tomu druhému.

Tohle neměl v plánu. Ani nechtěl, aby se to vyvinulo tak daleko, ale už to nešlo zastavit. Pohyboval se boky v kopulačních pohybech, aby se svým vzrušením zběsile třel o to Yunhovo a když jej zrovna nehladil po hrudi, nebo se zohnutý neopíral pro polibek, snažil se k rychlejšímu vyvrcholení jim oběma dopomoct i rukou.
Byl to jeho nejintenzivnější zážitek za poslední dobu. Možná proto, o koho se jednalo…

Když bylo po všem a zase leželi těsně u sebe, Jaejoong Yunha jen objal okolo pasu a snažil se usnout. Nechtěl teď nic říkat a dělat tak věci ještě složitější.
A Yunho mu byl vděčný. Počítal s tím, že dnes nezamhouří oka, protože se stalo tolik věcí, které nechápal… Musel si všechno urovnat, včetně svých citů. To, co se stalo s tímhle neznámým klukem, vůbec nečekal. Byla to vlastně jeho první sexuální zkušenost se stejným pohlavím. Nebyl na to připravený, ale možná to tak bylo lepší.
S ním se to stalo tak spontánně, až by přísahal, že jsou si souzení. Jinak si nedokázal vysvětlit, že zrovna tady na něj narazil. Zrovna v kempu, kam ani nechtěl jet.

Ráno přišlo dřív, než by Yunho čekal. Po dlouhém přemýšlení nakonec usnul, ale bylo to, jakoby spal pět minut. Po bouřce ani stopy. Sluníčko skrz látku stanu hřálo, jakoby bylo pravé poledne a šum okolních stromů protínalo jen štěbetání ptáků.

Po popřání dobrého rána nastalo ticho. Ne tíživé, jen ani jeden nevěděl, co říct, aby tohle neskončilo. Příjemná chvíle jen mezi nimi a nikým jiným.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ optal se z nenadání Yunho. Nic lepšího ho nenapadlo a taky to opravdu chtěl vědět, jen ještě nebyla příležitost.
Jaejoong se jen usmál, víc se k němu přitiskl a zašeptal mu své jméno do ucha hned potom, co mu vtiskl polibek na tvář.
„A nebude vadit vašemu vedoucímu, že jsem tady?“ pokračoval Yunho, aby skryl rozpaky a nemohl se ubránit nechápavému výrazu, když se Jaejoong nahlas rozesmál. „My nemáme vedoucího. Nejsme žádná smečka. Jen parta kamarádů. Já jsem z nich sice nejstarší, ale stejně mě nikdo neposlouchá, takže organizační věci má pod palcem Yoochun. Toho berou aspoň trochu vážně… teda až na Junsua. Ten ho okázale ignoruje především proto, že nesnáší, když se mu někdo veřejně dvoří, jako právě Yoochun. Když mají oba správnou náladu, starají se tím o zábavu všech,“ začal se smát ještě víc a Yunho s ním.

***

„Přijď za mnou kdykoliv budeš mít čas,“ špitl Jaejoong polohlasem, když se loučili venku u stanu. Pak se Yunhovi pověsil okolo krku a jen jemně jej políbil. Byl to jiný polibek než ty předtím. Skoro jako prosba.
Když byl Yunho z doslechu, dostalo se Jaejoongovi pár uštěpačných poznámek.
„Jaejoong se nám konečně zamiloval,“ chechtali se.
„Sklapni, Junsu,“ okřikl svého kamaráda, protože zrovna on mu přišel nejlíp na ránu. Kupodivu přestali všichni.


Když Yunho došel do svého tábora, Changmin se mu okamžitě vrhl okolo krku. Ani nedokázal vyjádřit, jak byl rád, že Yunha zase vidí. Celou dobu si říkal, jak mu vynadá za to, jak je nezodpovědný a jak ho mohl nechat se o něj tak bát, ale nakonec na to ani neměl sílu. Jen ho poslal sundat si to pořád mokré oblečení a radši se ani neptal, jak přežil noc.
Ať se stalo cokoliv, Yunho měl očividně mnohem lepší náladu než předešlý den. Když viděl jeho úsměv, musel se usmát taky.


‚Přijď za mnou kdykoliv budeš mít čas,‘ běželo mu stále hlavou.
Každý den, kdy se blížila doba osobního volna, se jeho úsměv rozšiřoval. A když se Changmin scházel s Tiffany, která byla opravdu tak sympatická, jak Jaejoong říkal, on chodil za ním. Povídali si, smáli se a poznávali se. Yunho ještě nikdy nepotkal tak hodného a veselého člověka, jakým byl Jaejoong. Chvíle s ním byly pro něj jako sen, který se měl každou chvíli rozplynout. Opravdu se bál, že se tohle neděje, i přesto se snažil užít si každou chvíli.

Poslední noc před odjezdem plánovali strávit spolu. Junsu byl opět vyhoštěn do stanu k Yoochunovi a když Changmin tvrdě spal, vykradl se Yunho ven.

Tentokrát vedle sebe leželi oblečení a zdaleka to neubíralo na kráse okamžiku, jak by si člověk myslel. Ani jeden to neřekl nahlas, ale oba věděli, že to byla chyba nechat se strhnout a nic se nesmí uspěchat. I tak Jaejoong Yunhovi pomáhal víc než kdokoliv jiný. Už si nedokázal představit život, kde by Jae nebyl.

Černovlasý mladík s obličejem u Yunhovy hrudi zašeptal: „Tímhle kempem to nekončí, že ne?“ Odpověď na jeho otázku sice pořád nepřicházela, ale chápal to, že Yunho potřebuje jen čas a zase jen čas. Pak dodal: „Napíšu ti svoji adresu s telefonním číslem a budu doufat, že přijedeš…“