Fandom: B.A.P
Pairing: Bang/Dae
Omezení: částečné (15+ )
I remember
„I remember…“
Doznívala poslední slova, poslední tóny písně a sálem se rozezněl bouřlivý potlesk doprovázený ječením a pištěním nadšených fanynek, které skandovaly jejich jména a až zběsile mávaly svými lightsticky a vytvářely tak na černém pozadí zelené šmouhy, pokrývající celý sál. Stál na místě, jako přikovaný, těžce a zhluboka dýchal, kapičky potu mu stékaly po tváři a chvěl se po celém těle. Zbožňuje ten moment, kdy za velkého potlesku a křiku vstoupí na pódium a pak, když dozpívají píseň a koncertní hala se div nezboří pod otřesy fanynek, které takřka umírají na místě při pohledu na ně, při každém, byť jen letmém pousmání, nebo zamávání na pozdrav. Ano, zbožňuje to, dodává mu to jakousi dávku adrenalinu, jeví se mu to jako droga, ale teď… Dal by cokoli, aby ten křik ustal, zářivé reflektory zhasly a on by se tak mohl co nejrychleji vytratit z jeviště a ještě rychleji zmizet z téhle budovy, z jeho přítomnosti! Připadalo mu to jako věčnost, jakoby tu stáli už nejméně hodinu v podobě solných sloupů a nepřítomně sledovali nadšené výrazy svých fanynek. Proklatě! Ještě, že už to má ale za sebou. Tak moc se těšil, až to skončí, až zazní poslední dvě slova, která měl problém jenom vyslovit, natož to ještě zazpívat. Ubožák. Připadá mu, že celé tohle vystoupení byl jeden velký výsměch zinscenovaný pro něčí pobavení. Klidně by se i vsadil. I remember… Tse! Dal by všechno za nějakou jinou píseň, všechno! Klidně by si teď místo toho střihnul, Skákal pes přes oves, hrál k tomu na dudy a poskakoval v havajské sukni. Bez problémů. Ale proč sakra I remember? Nebo aspoň, proč teď musí stát na pódiu zrovna s Yonggukem a vypouštět, nebo potlačovat všechny své pocity a myšlenky a tvářit se, jakoby se nic nestalo. Ano, jistě, my spolu teď jenom stojíme na jevišti, zpíváme zamilovanou píseň a tváříme se u toho jak dvě paka, protože mezi námi se nic nestalo. Blbost! Moc dobře si všimnul leaderova výrazu. To, že na první pohled vypadá, že je v tomhle směru flegmatické orientace neznamená, že tomu tak je. Naopak. Ty gesta, pohyby, výraz, jeho barva hlasu při každém romanticky proloženém textu,… Vypadal až směšně. O to víc teď nechce znát, jaký výraz měl on sám. Snad si toho nikdo nevšiml. A kdyby, třeba by to mohli zamaskovat tím, že mají oba chřipku, nebo-… Jo, oba. To by si asi fanynky nevyložily nejlíp a celá tahle situace by byla ještě víc v prdeli. No dobře. Prostě bude jen doufat, že tohle všechno je v největším pořádku a nikdo na nic nedošel. Možná tak akorát manažer, který je do téhle situace dostal a teď se jistě ohromně baví na jejich účet. Aish! Proč sakra? Bylo to vážně naschvál? Vždyť, text té písničky… ubíjel ho! Rval mu srdce na kusy a zanechával na něm hluboké šrámy. A to, že jí zpíval právě s Bangiem, dělalo celý tenhle okamžik ještě těžší a složitější. Jako by si to vyříkávali znova, od začátku a on to opět prožíval. To, co chtěl vymazat ze své hlavy a už nikdy si nevzpomenout. Ale on…si vzpomíná!
Začátky nebyly zrovna dvakrát příznivé. Naopak. Skupina – neskupina, prostě to mezi nima nějak neklapalo. Byli tu jiní lidé, s kterými se hodlal přátelit, udržovat si dobrý vztah. Jeho leader byl pro něj… no, jako leader. Jakékoliv city k němu byly buď záporné, nebo je jednoduše ignoroval, jelikož mu byl někde. A pak, se to celé nějak zvrtlo, otočilo o sto osmdesát stupňů a on ani netušil jak, do toho všeho pěkně zahučel až po uši. Možná, že si to celé jen nepřipouštěl, možná to až příliš ignoroval, ale to, co pro něj dříve působilo naprosto
normálně, jeho gesta, výrazy,… Celý pohled na něj se od základů změnil. Nechápal se. Netušil, jestli to byl prostě jen citový nedostatek, nebo už se z něj stalo nadržené hovado. Jednoduše… byl v prdeli. A leader asi taky, jinak by nejspíš k ničemu takovému nedošlo. Nebyla to jejich chyba! Ono-to-prostě… samo. Nemají je nechávat o samotě! Všichni moc dobře ví, že když jsou spolu sami, vzduch je tak tisíckrát těžší. Prostě je dusno, nemůže dýchat, pohnout se, bojí se i mrknout. Je to tak trapné! Nebo spíš… je to tak nadržené! Všechno! Hrozně! A moc! A tak to i začalo. Nevinně. Nebo aspoň na první pohled se to tak zdálo.
Rutinní večer. Nudný. Romantik by ho možná nazval sentimentálním, smůla, že jím není. On měl ale dojem, že asi umře, pokud se konečně nezačne něco dít. Ten den neměl náladu zajít si do baru a nechat se pak v pozdní hodině ranní donést Youngjaem domů. Fakt že ne. A tak, v omluvném gestu, poslal všechny někam, hodil si sluchátka do uší a zavřel oči. Nemínil se s nimi dohadovat, chtěl zůstat doma, ale ti idioti né! Museli někam jít, a jak se domníval, hodlali se asi pěkně ztřískat. Teda až na Zela. Doufá, že pojem alkohol doposud nezná, ale to je jen dobře. On se raději totálně odrovná při cvičení hip-hopu. Taky možnost. A tak tedy po „dlouhém“ rozmýšlení se, zůstal doma. Zavřel se v pokoji, a jakmile uslyšel klapnutí dveří, pustil si nahlas hudbu a dle Zelova stylu, si začal opakovat taneční kroky. Nikdo nebyl doma, takže riziko, že mu do toho bude zase někdo kecat, bylo zažehnáno. Teda, aspoň si to myslel. Neuběhlo ani půl hodiny a ve dveřích se objevil vysmátý leader a zaujatě si ho prohlížel. K čertu! Jak je u všech všudy možné, že je doma? A ještě k tomu ho sleduje? A jak dlouho už? Dae hned, jak zmerčil jeho přítomnost, se zarazil a začal dělat chyby. Samozřejmě. Nesnáší, když ho při cvičení někdo sleduje. Přešel po místnosti a vypnul onu hudbu. Bangie zakroutil hlavou a přistoupil k němu. „Snažíš se, ale přesto všechno…“. Leader se ušklíbl. „Přesto všechno to děláš špatně.“ Jak očekával. Zase mu do toho mluví. Není to snad jedno? Je přece doma a může si dělat, co chce, i když je to třeba blbě! „Když jsi tak chytrý, tak si to dělej sám!“, osopil se na něj Dae a měl co dělat, aby na něj nevyplázl jazyk, nebo mu jednu nevrazil. Bangie jen pokrčil rameny a s přehledem mu zatančil celou sestavu. Bez chybičky, pochopitelně. Není se čemu divit. Je tady na tanec a tedy i rap, no! Ale on má post hlavního vokalisty, a tak se není čemu divit, že mu nějaké ty kroky dělají menší problém. Lehce zadýchaný leader se na něj usmál. Pak k němu přistoupil, zády si ho k sobě přitiskl a chytl ho za boky. „Musíš se učit. Musí tě to někdo naučit!“ a ve chvíli jak to dořekl, jemně s ním začal tančit. Pohyboval jeho boky a nutil ho tak dělat taneční kroky. To si snad dělá prdel?! Co to má sakra znamenat? Dae se rozechvěl. Staršího doteky, to jak byl k němu natisknutý, všechno ho neuvěřitelně rozhozovalo. Nebo spíš… vzrušovalo. Nechápal to. Nechápal leadera. A pak, to co ucítil na svém rameni, ho dostalo úplně. Polibek! Co následovalo potom, si nepředstavoval, ani v tom nejneuvěřitelnějším snu.
Pár slov, pár minut, okamžiků, pár jemných dotyků, a potom už jen pár hodin strávených na opěrce gauče, rohu stolu a v nejposlednější řadě, obyčejně v posteli. Tu noc by málokdo označil jen za vášnivou. Bylo to probuzení dravé šelmy. Tlak, frustrace a onen dlouhý, předlouhý pocit nadrženosti už byl opravdu neúnosný a až kritický. Museli se nějak vybít.
Oba. Netušil, jak k tomu vůbec došlo. Bylo to spontánní a neuvěřitelné. A taky rozhodně nezapomenutelné. Rozhodně! Musel si od něj říct o omluvenku u manažera, jelikož druhý den… No, možná, že ještě další dva dny si nebyl schopen ani normálně sednout. Jak nenápadné. Ale nestěžoval si. To, co k němu cítil už před tím, bylo teď mnohem intenzivnější a hlubší. Někdo by řekl, že se zbláznil, on jen věděl, že je ztracen. Už na vždy. Nechtěl si nic z toho připouštět, je prostě ignorant, ale nešlo to. Nešlo! Pocity nadrženosti byly od té doby mnohem častější a větší. Bylo to jako droga. Říkal si, že je to jen sex, nic víc. Jen spolu spí, jakékoliv jiné city v tom nebyly, ale mýlil se. Až moc je to spojovalo. Doslova. Netušil, jak to bylo myšleno ze strany Yongguka, ale přesto věděl, že i on v tom cítil něco víc. Nebo si to možná jen namlouval. Stejně ale, od té chvíle, od onoho večera se celý jeho život změnil. Nabral vyšších otáček. Už nebyl jen černý a bílý. Byl pozitivnější. Připadal si, jako by něco hulil… no, vlastně (něco) hulil.
Ostatní členové to asi věděli, nebo aspoň tušili. Jak by ne. Celá ta aférka byla až moc očividná, jasná. Ale nic neříkali. Možná se jen báli, nechtěli to nějak rozebírat a on byl za to vděčný. Samozřejmě.
A tak, ubíhal den za dnem, týden za týdnem. Každé ráno, když vstal, ujišťoval se, že tohle všechno nebyl jen sen. Nebyl. Rád ho budil polibkem na jeho plné rty, nebo jen jemným pohlazením po tváři. Vychutnával si to. Každý dotek, polibek, objetí, každý okamžik s ním. Přílišná romantika to ale nebyla. Ani jeden z nich na to nebyl. Přesto všechno to bylo sentimentální a až kouzelné. Nejkrásnější okamžiky jeho života. Netušil ale, že tenhle sen, brzy skončí a on se zas bude utápět v perverzní depresi. Že svět bude opět ponurý a chladný. Bez citů a lásky. Černo-bílý. Nějak to všechno nepochytil. Prostě… byl konec. Ukončil to. Bez emocí, bez zbytečných slovíček, které stejně nebyly třeba. Přesto to cítil tak, jakoby mu vylíčil celou báji, příběh o lásce, která už neměla smysl. Láska ho zaslepila. Euforie, kterou cítil vždy, když byl opět se svým leaderem, při každém jejich milování mu otupila mozek. Ani nepomyslel na to, že by mohl být někdy konec, že to leader jednoho krásného dne skončí. Zničí všechny ty nádherné chvíle, zlomí mu srdce. Bylo to nečekané. Náhlé. A do toho všeho přišla tahle situace. Tahle zpropadená píseň, která mu otevřela staré rány. Po pěti dnech rozchodu… Proč, sakra proč?
Reflektory zhasly. Fanynky stále ječely, ale to už bylo jedno. Daehyun se vzpamatoval, ve tmě rychle zmizel s pódia a vyběhl na chodbu. Zadýchaný, zpocený, vydeptaný. Kéž už by byl doma, ať si může v klidu tlouct hlavou o zeď, nebo o stůl. Jen ať už je pryč! Má toho dost. Celé téhle scénky. Celého svého života, který už postrádá nějaký ten smysl. Bez něj… Miloval ho a stále ještě miluje. Toho ho štve nejvíc. Ať se s tím vyrovnával, jak chtěl, prostě to nešlo. Nešlo zapomenout, nechat to jen tak plavat a jít dál. Bylo to až moc těžké!
Ve spěchu se zavřel v šatně, převlékl se, sebral si své věci a nastoupil do dodávky, co ho měla odvézt domů. Uvelebil se na zadní sedačce, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. V tom se dveře dodávky otevřely. K jeho překvapení tam stál leader. Jen sklopil oči dolů a po chvíli, asi rozhodování, si přisedl. Aigoo! Mohl si to uvědomit, dobře. Mohlo ho to napadnout, že to
ještě jen tak neskončí. Trochu na to zapomněl, ale on za to nemůže. To celá tahle situace ho rozhodila a odklidila jakékoliv racionální myšlení stranou. Fajn. Problém. Hodně velký problém. Ale on to nebude řešit. Bude to ignorovat. Dusno a ten trapný pocit, který byl dnes ještě trapnější než kdy jindy, ho však nedokázal udržet v plánu. Byl nervózní, duševně někde pryč. Bylo nemožné po tom všem zůstat v klidu a nic nedělat. Jeho myšlenky se ubíraly směrem, který chtěl potlačit. Chtěl mu toho tolik říct, ale nemohl! Miluje ho, stále. Ale Yongguk ho už asi ne. Teda jestli ho vůbec kdy miloval. Řekl mu to, ano, ale většinou to bylo v rámci orgastické křeči. Normálně, mezi řečí nikdy. Asi na to nemá buňky. Už je prostě takový.
Auto se konečně rozjelo. Konečně. Už brzy bude konec. Nebude muset dýchat ten stejný, těžký vzduch. Nebude se muset přemáhat. Boj, co se odehrával v jeho těle, ustane. Souboj citů. Toho, co mu chtěl a zároveň nechtěl říct. Zavřel oči. Pro jistotu, uklidnění se. Tep se mu opět zpomalil a dech ustálil. Uklidnil se. Zvládl to. Okolní svět se ztratil, prostě ho vypustil. Nevnímal nic, jen vlastní tlukot srdce. „Odpusť mi…“ ozvalo se do ticha. Dae otevřel oči. Zdálo se mu to, nebo to opravdu Yongguk vyslovil? Podíval se na něj. Ticho. Leader se mu zahleděl do očí. „Byla to největší chyba, jakou jsem kdy udělal.“, pokračoval. Takže, se mu to nezdálo?! Opravdu? Vážně? Vážně!
Jakékoliv otázky se mu vytratily z hlavy, protože už k nim nebyl důvod. Protože, jeho leader se k němu nahnul… a políbil ho na rty…
Žádné komentáře:
Okomentovat