Hodina dějepisu

Autor: Bára (Moony )
Fandom: B1a4
Pairing: JinChan
Omezení: žádné

Hodina Dějepisu

1223… nebo snad 1333? Nevím. Složím hlavu do dlaní a zoufám. Nenávidím dějepis… proč se máme učit něco takového? Měli bychom se přeci dívat do budoucnosti a řešit otázky dnešní doby, nebo ne? Naštvaně zapnu batoh, vezmu test a s teatrálním výrazem ho hodím před svého učitele dějepisu. „Doufám, že tentokrát mě nezklameš, Gongchane“ řekne mi svým otravným, až příliš sladkým hlasem, který z hloubi duše nenávidím. To tak! Zrovna jemu se budu zpovídat! Ale nic neříkám. Mít kvůli tomu další problémy, o to fakt nestojím. Proto jen pokrčím rameny a odejdu. Ještě, že je to poslední hodina, jinak bych tu umřel. Už tak jsem v dějepise na propadnutí a osobně si nemyslím, že tenhle test by to mohl nějak radikálně zlepšit, spíš naopak. Rozhodnu se, že prozatím si to nechám pro sebe. Oznámit to rodičům, celý víkend se nehnu od učení. A já potřebuju vypnout, to každopádně…
…
Rozhlédnu se po třídě. Zoufalé, nechápající výrazy mých žáků svědčí o tom, že s opravováním si opravdu dělat starosti nemusím. Prázdné papíry mi už předem dávají znamení, že o situaci v zemi ve 13. století studenti mé třídy nemají ani tušení. Ale ze všech nejhorší a k politování hodný obličej má chlapec vzadu u okna. Zamračený výraz a krůpěje potu na jeho čele jsou jen lehkými náznaky bezradného zoufalství. Dějepis mu opravdu nejde. Momentálně propadá a já začínám mít pocit, že není cesta zpátky. Uprostřed toku mých myšlenek se najednou zvedne, vztekle si zabalí věci a test mi odevzdá. Vlásky mu přitom spadají do čela. Laskavým hlasem vznesu do vzduchu prosbu o jeho zlepšení. Odpovědí mi je pouhé povzdechnutí a pokrčení ramen. Kdyby jen věděl, jak rozkošně vypadá. Než se stihnu vzpamatovat, je pryč. Smutně si povzdychnu. Proč jsem se musel zamilovat právě do něj? Do svého studenta, který mě nenávidí stejně, jako dějepis. Dobrá, věkový rozdíl 6 let není tak tragický, ale přeci jen, jsem učitel. Jak rád bych ho sevřel ve své náruči, pohladil po tváři a věnoval mu polibek do jeho havraních vlásků? Bože, Jinyoung, na co to myslíš? Potřepu hlavou a znovu se vrátím do role přísného učitele…
…
Přesně jak jsem čekal. Za celý víkend jsem si na školu ani nevzpomněl. A pak přijde pondělí. „Proč? Proč?“ mlátím hlavou do polštáře. Rychle se zvednu. No tak, Gongchan, přeci se nebudeš chovat jako malá holka! Třikrát se zhluboka nadechnu a vydám se směr škola. Celý den probíhá vcelku klidně, pokud si nic neděláte ze čtyřky z matiky a zvrtnutého kotníku. Vyfasuji berle a jen stěží se dopotácím na dějepis. (A nemůže za to pouze má noha…) Zapluji do lavice a počítám každou minutu, kdy budu moct odejít. 50 minut. 49. 47 minut. Dveře se otevřou a vstoupí náš učitel. Poslechneme si pár výchovných rad, jak bychom se měli učit a více se snažit, bla bla bla. Raději si ho představím v kostýmu párku v rohlíku. Naučila mě to moje sestra. Když jsem naštvaný, rozzlobený nebo nešťastný, prostě si představím chodící párek v rohlíku. Proti stresu či špatné náladě je to zaručeně skvělá zbraň. Neovládnu se a vyprsknu smíchy. Celá třída včetně mého učitele se na mě obrátí. Ups… pomyslím si a směju se dál. Najednou je tu spousta párků v rohlíku.
…
Po víkendu stráveném nad nesmyslnými odpověďmi přijde pondělí. Jakmile vstoupím do třídy, ozve se nešťastné, impulzivní: „Pff“ Jenže mě v tu chvíli zajímá jen jeden jediný hlas. Hlas, který způsobuje zrychlení mého srdečního tepu na maximum… Zaženu myšlenky na to božské stvoření, které se rozvaluje na jedné ze zadních lavic, a začnu třídě vysvětlovat, jakým postupem bych chtěl, aby se
řídila dál. Nechci vypadat nabubřele nebo usedle, ale podle výrazů, které mě častují, právě zrovna tak vypadám. Povzdechnu si. Nevypadají o nic mladší než já. Nechce přeci skončit jako osamělý mládenec v domově důchodců a celé dny hrát bingo a bavit se o době kamenné. Jenže co jiného mi zbývá? Musím je něco naučit a zároveň si zachovat respekt. Začnu obcházet třídu a rozdávat opravené testy. „Cože? 5?“ ozývá se třídou. Dojdu pomalým krokem až k zadní lavici. „Gongchan. Moc mě to mrzí…“ zašeptám a vložím mu do rukou jeho dílo, které vyšlo na… No spíš nevyšlo. Když se otáčím k odchodu, lehce vdechnu jeho vůni…
…
Zírám naprázdno do papíru, ze kterého na mě svítí velké, červené F!! Polknu. Propadám! Do očí se mi nahrnou slzy. Nebrečím, i když bych chtěl. Naši mě zabijou. Uteču. Zdrhnu z domu! Do Seoulu! A tam budu prodávat horké párky. Ach né, už zase ty párky… Hodina se vleče extrémně pomalu. Zamýšlím se nad různými druhy řešení, ale tím se mě zmocňuje stále větší panika. Dějepis? Proč právě dějepis? V ostatních předmětech si vedu celkem obstojně. (Upozornění – matika není předmět, to je čisté zlo!)
…
Posledních pár minut a zazvoní se. Posbírám si své věci a chci odejít. A pak si všimnu, že jsme zůstali s Gongchanem ve třídě sami. Jedním okem pozoruji, jak rozkošně se zvedá ze svého místa a bere si berle. A v tom okamžiku mu všechny věci spadnou a rozkutálí se po zemi. Neváhám ani minutu a rychle k němu přiskočím. „Gongchan, jste v pořádku?“ zeptám se tiše, zatímco mu pomáhám sbírat věci. Vyděšeně na mě kouká. „Jo-o…. v pořádku…“ řekne rozklepaným hlasem a nahází si věci do batohu. Pomůžu mu vstát a podám mu berle. Opře se do nich a kouká na mě. Musím rozlomit tohle ticho jinak hrozí, že se neudržím a radši nevím, co udělám…. „Jak pojedeš domů?“ vypadne ze mě jako první. Koukne na mě nechápavým hlasem. „No, autobusem…“ špitne takovým tichým hlasem, ze kterého se mi podlamují kolena. „To se chceš opravdu kymácet autobusem s berlemi? Ne, odvezu tě!“ Bác, co jsem to udělal?? Chce se mi zrudnout a začít pištět, jako malé holce, ale Gongchan mě zachrání. „Pokud by vám to nevadilo….“
…
Ani nevím, proč jsem přikývl. Ušetřím za autobus a ještě se nebudu muset celou cestou táhnout pěšky. Vyjdu ze školy a čekám na parkovišti. Pan učitel přijde za moment. Dálkovým ovládáním odemkne auto a otevře mi dveře, počká, až se posadím a berle mi hodí dozadu. Potom za mnou zavře a jde si sednout za volant. „Musíš mi říkat, kudy“ pousměje se a nastartuje. „Je to jen kousek“ špitnu a pohodlně se posadím. Mm, příjemná sedadla…
Hodím batoh do kouta a svalím se na postel. Dnešek mě výjimečně vyčerpal. Noha mě bolela jako čert a navíc mě pořád pronásledoval další plný počet z dějepisu. A pak samozřejmě náš učitel, se kterým teď budu jezdit do školy a ze školy. Nabídl mi to cestou ze školy. Dokud se mi prý nezahojí noha. No není to ulítlé? Ve své podstatě je pro mě cizí a navíc, kdyby se to někdo dozvěděl. Svou nenávist k němu rozhodně neskrývám. No jak teď budu vypadat? Modlím se, aby ta noha byla co nejdřív v pořádku! Chvíli ležím na místě, když uslyším klapnutí dveří. Za chvíli se v mém pokoji objeví mamka s vyděšeným výrazem ve tváři. „Chanshik! Volali mi ze školy. Jsi v pořádku?“ začala na mě chrlit hromadu otázek. Poslušně jsem odpověděl, co přesně se mi stalo a jak. O dějepisu i mém osobním taxíku jsem se raději nezmiňoval…
Konečně jsem zaparkoval před svým bytem. Ještě chvíli jsem seděl v autě a snažil se všechno si přerovnat v hlavě. Do čeho jsem se to navlékl? Jak proboha chci Channieho mít ve svém autě a nemoct se ho ani na vteřinu dotknout? Jak se mám na nádheru jen dívat? Jak se mám ovládat? Ucítil jsem napětí v kalhotách. Fajn, Jinyoung. To chce klid a studenou sprchu. Jo, přesně to teď potřebuješ! Vypotácel jsem se ze dveří, a co nejdříve zamířil do koupelny. Studená sprcha splnila svůj účel. Byl jsem klidný a i mé myšlenky se začaly klidnit. Vždyť o nic nejde. Pomáhám jen studentovi, který to potřebuje. Až na to, že Channie není obyčejný student. Je pro mě stvořením naprosto dokonalým. Je to aktér mých nočních snů i životních plánů. Od té doby, co jsem nastoupil na zdejší školu a poprvé HO uviděl, můj život nabral jiný směr. Možná jsem blázen. Ne, určitě musím být blázen. Jsem učitel. On je student. Já ho miluju. On mě nenávidí. Jako oheň a led. Pohasne oheň dřív, než stihne led pookřát?…
…
Od rána mě doprovázel nepříjemný pocit v žaludku. Snažil jsem se mamku přemluvit, aby mě protentokrát nechala doma, ale bylo to marné. V tomhle byla neoblomná. Od té doby, co se Jinka (ano, to je moje starší sestra od párků v rohlíku) odstěhovala do vlastního, mi nastaly kruté časy. Rodiče veškerou péči a starostlivost obrátili na mě. Myslím, že až přinesu vysvědčení, pomalu mi odtrhají všechny končetiny a pak je zase slepí dohromady, abych se mohl začít učit. Parádní vyhlídky! Proč právě já?? Vstanu od snídaně, hlesnu něco, co vzdáleně připomínalo pozdrav a vyjdu na ulici. Na rohu už na mě čeká bílá Toyota. Nesmělým krokem dojdu blíž a otevřu dveře…
…
Uvidím ho téměř okamžitě. Vítr, co je tam venku, pocuchává jeho jemné vlásky a jakoby lehce si s nimi pohrává. Na sucho polknu. Ví vůbec ten chlapec, jak moc rozkošný je? S mírně nepřítomným výrazem dojde až k mému autu a otevře dveře. „Dobrý den“ pozdraví mě tiše a sedne si na místo spolujezdce. „Dobrý den“ vzpamatuje se konečně a šlápnu na plyn…
…
Cítím se nervózně. A navíc ten žaludek! Ticho v autě neprolomím ani já, ani pan učitel. Byl jsem za to vděčný. Neměl jsem náladu cokoliv říkat natož něco poslouchat. Ulevilo se mi, když auto zaparkovalo na školním parkovišti. Vystoupil jsem, lehce se uklonil a zmizel ve školní budově.
Snažil jsem se fungovat normálně, ale můj žaludek nesouhlasil. Krotil sem ho, jak jsem mohl, ale vyhrál. Vystřelil jsem na záchod jako postřelený a zabral VIP místo u záchodové mísy…
…
Procházel jsem školními chodbami, když jsem zpozorněl. Z chlapeckých záchodků se ozývaly podivné zvuky. Opatrně jsem vešel dovnitř, a to, co jsem uviděl, mi málem způsobilo srdeční záchvat. Je to štěstí, nebo životní prokletí? Nad mísou seděl Gongchan se zoufalým výrazem ve tváři. Potem slepené vlásky měl přilepené na čele. Přiskočil jsem k němu, co nejrychleji to šlo. „Gongchane. Jste v pořádku?“ Zamrkal na mě těma svýma velkýma očima a pokývnul hlavou, jakože je v naprostém pořádku. Tvrdohlavec! Přiložil jsem mu dlaň na čelo. „Úplně hoříš! Tady zůstat nemůžeš. Tak šup, odvezu tě domů“ Zřejmě chtěl něco namítnout, ale zeslabený mi padl do náruče. Pousmál jsem se a vedl ho k autu…
Gongchan zoufale zvonil na domovní zvonek. „Nemám klíče“ hlesl. „A rodiče se vrací kdy?“ „Kolem sedmé“ zašeptal a přivřel oči. Evidentně mu nebylo moc dobře. Podíval jsem se na hodinky. Vzhledem k tomu, že bylo teprve něco kolem druhé, musel jsem jednat rychle. „Nebudeš se zlobit, když tě vezmu k sobě, viď? Přeci tě tu nemůžu nechat…“ Jsem si jistý, že normálně by spustil vlnu výmluv, proč to nejde, ale síla na odpor ho opustila. A k tomu ten jeho zvrtnutý kotník. Chudák se nemohl ani postavit! Na nic jsem nečekal a vzal ho do náruče. Spokojeně se uvelebil a zavřel očka. Ani bych se nedivil, kdyby usnul J…
Položil jsem ho do postele a sundal si bundu. Zamrkal na mě svýma zamlženýma očima. „Mu-musím domů“ zašeptal. „Nikam“ přísně jsem se na něj podíval, když se pokusil vstát. Teď tě přikryju, udělám ti čaj a ty se hezky prospíš!“ Znovu zamrkal, ale netrvalo dlouho a poslechl mě. Po chvíli, když jsem odběhl do kuchyně, už zlehka oddychoval. Studeným ručníkem jsem mu otíral kapky potu z čela a lehce ho hladil po vláscích. Není tohle přesně to, co jsem si vždycky přál? Mít ho ve své posteli, hladit ho po hlavě a lehce ho uspávat? Občas se zamrvil, ale jinak jsem si byl jistý, že spí. Můj malý Channie je tady. Možná naposled, ale je tady…
…
Probral jsem ze snu, hrdlo jsem měl sevřené od urputné žízně, oči mě pálily. Opatrně jsem se posadil. Ležel jsem v cizí posteli! Mírně jsem zpanikařil. Snažil jsem se vybavit si, co se dnes stalo. Necítil jsem se dobře. Seděl na záchodě. Hřejivá náruč. Náhlá zima. Úleva. Spánek. Prohlédl jsem si pokoj, ve kterém jsem se probudil. Prostorný, moderně vybavený. Všude fotografie. Na jedné z nich jsem poznal pana Junga. No jasně! Už si vzpomínám! Odvezl mě k sobě domů. A do háje! Naši se zblázní. Venku už se stmívá a já jim nedal vědět. Vyskočil jsem z postele a začal hystericky hledat mobil. Po chvíli se ve dveřích objevil pan učitel. „Gongchan, co to provádíš?“ „Dobrý večer… já… musím dát vědět rodičům a….“ Pan učitel ke mně rychle přiskočil a položil mi ruku na čelo. „Teplota klesla, ale pořád je zvýšená. Zvonil ti mobil, tak jsem ho s dovolením zvedl a tvým rodičům všechno vysvětlil. A slíbil jsem, že do devíti tě vrátím“ pousměje se. Koukal jsem na něj jako veverka na baterkách. Proč pro mě pořád něco dělá? Jsem jen jeho špatný student. Nic víc, nic míň. Najednou to nebyl učitel, ale milý kluk, který se o mě, bůhví proč, stará. „Připravil jsem palačinky. Nevím, jestli je máš rád, nebo jestli máš vůbec chuť k jídlu, takže si je brát nemus…“ „Dám si je rád“ pousmál jsem se vděčně.
…
S blaženým výrazem jsem začal prostírat stůl. Cítil jsem na sobě Gongchanův pohled. Byl jsem nervózní jako 15letá holka! Proč mám pocit, že se na mě začal dívat jinak? Snad je to tím domácím oblečením? Přeci jen, do práce chodívám v obleku. Fajn, je to jedno. Teď je čas na jídlo a ne na přemýšlení. Popřál jsem mu dobrou chuť a pustil se do jídla.
…
Bavilo mě, jak nervózní pan učitel byl, když jsem ho nepřetržitě sledoval. Nezvedal hlavu od jídla. A já naopak z něj. Fascinoval mě. Vždy jsem ho nenáviděl. Chyba. Dějepis jsem nenáviděl. Na něj jsem se nikdy nezaměřil. Jak mladý je. Na učitele i pěkný. Ke všem Heechulům! Co to breptám? Mladý, pěkný? No pane učiteli, co jste mi to přidal do palačinek? Už ty nádherné, kulaťoučké, voňavoučké placičky jíst nebudu! Ještě se do něj zamiluju a bude to. Eh, cože? Co se mi to k čertu honí hlavou? Divím se, že mi na hlavě nevyrašily malé růžky. Stal bych se čertíkem a on by byl můj andílek. Sakra!
„Pane učiteli, myslím, že mi znovu stoupla horečka…“ Jakmile jsem to dořekl, vstal a přiběhl ke mně, položil mi ruku na čelo. „Nezdá se mi…“ díval se na mě starostlivým pohledem. Byl tak blízko, mohl jsem si ho prohlédnout. Jeho zesvětlené vlasy, krásnou tvář, jemné ruce… Musel jsem potřepat hlavou, abych se probral. Vážně mi ta horečka vlezla na mozek. Nemohl jsem z něj spustit zrak. Proč se mi tak líbí… Proč je tak blízko a proč tolik voní. Je to učitel… já jsem student…
…
Dívá se na mě. Hodně moc zblízka. Z nebezpečného a lákavého blízka. Vlásky slepené potem mu padají do čela, voní to svou dokonalou vůní, podle které bych ho našel kdekoliv. A navíc se kouká, tak nějak jinak než obvykle. Musím to prolomit, nebo to nedopadne dobře. (Jo to už jsem říkal…) „Gongchan, jsi v pořádku?“ špitnul jsem. Zakroutil hlavou, jakože není. „Copak se stalo?“ opatrně jsem se zeptal, co když ho něco bolí? „Nikdy jsi mi neřekl, jak jsi krásný…“ vyšlo z něj tak sladce, že jsem málem umřel. Řekl to, co právě řekl? Musel jsem se pousmát. „Gongchan, ty musíš mít opravdu velkou teplotu.“ Zakroutil hlavou a položil svou horkou dlaň na mou tvář. A byl blíž… Hlasitě jsem polknul. Tohle...ne… teda jo… ale… Nestihl jsem zareagovat a ucítil jsem jeho horké rty na těch svých… Buch, buch! Srdce mi bije jako o závod, chce vyskočit z hrudníku a utéct daleko pryč. Tohle byl můj vymodlený sen. Cítit jeho rty na svých. Jen tak jemně se otíraly o ty mé. Byl jsem jako v ráji. Netušil jsem, jak ho to popadlo, ale bylo mi to fuk. I kdyby mě měl potom vrazit facku, za tuhle chvíli to stálo… Nevím, jak dlouho zůstal na mých rtech, ale když se odtáhl, zhluboka dýchal, tváře měl zarudlé. Seděl jsem naproti němu a láskyplně ho sledoval. Bylo ticho. Dlouhé ticho. A pak promluvil. „Odvezeš mě domů?“ špitnul sladce. Přikývnul jsem. „Musíme to říct u nás doma...“ Hrklo ve mně. Cože? Vždyť to byla jedna pusa… to nejde… ne teď… jsem jeho učitel… a prostě… Chytnul mě za tváře a podíval se mi do očí. „Musíme jim říct, že propadám z dějepisu…“