Bezvětří

Autor: Rikki
Fandom: EXO
Pairing: SuLay
Varování: žádné, možná si slabší povahy vemte kapesník

Bezvětří

Byl jeden podzimní listopadový den a Suho seděl na jedné lavičce v parku. Bylo zataženo a 

foukal mírný vítr, který mu hnal vlasy do obličeje. Byly to už dva roky od té události, ze které 

se vinil. Pořád nad tím přemýšlel. Vinil se z toho, že tam klečel a jen se díval na to, jak se 

z jeho lásky vytrácí život. Jak se ho naposledy dotknul, byl jako led. Kdyby Lay neskočil do 

cesty, mohl tu být aspoň on. Nebo kdyby ho jenom stáhl s sebou na stranu byli by tu.. oba. 

,, Lásko?‘‘ ozvalo se z kuchyně. 

,, Ano?‘‘ s úsměvem odpověděl Suho, který právě vešel do kuchyně. Hned si to namířil 

k Layovi, kterého objal kolem pasu a něžně přitiskl své rty na jeho tvář.

 ,, Nic. Jen jsem tě chtěl mít u sebe.‘‘ pronese s úsměvem a přiloží své dlaně na ty jeho. Suho 

mu je stiskl. Jsou tak hebké a teplé. Hladil ho palcem po hřbetu jeho ruky a opíral se čelem o 

jeho rameno. 

,, Vlastně..‘‘ špitne Lay. ,, Jsem přemýšlel o tom, že jsme dlouho nebyli spolu venku, jako na 

rande..‘‘ odmlčí se, aby se mohl napít čisté vody ze skleničky a pak pokračoval ,, Tak bych ti 

chtěl navrhnout to, že bychom v pátek šli do kina na ten nový film. Však víš, ten, co o něm 

pořád Channy básnil.‘‘ pootočí hlavu k Suhovi a koutky úst pozvedne do širokého úsměvu.

 Suho chvíli přemýšlel. Bylo to pavda, že dlouho spolu nikde nebyli a bylo by to příjemné, kdyby spolu prožili krásný čas. Pustil Laye z objetí a došel ke kalendáři. Převracel jednotlivé listy a díval se, jestli má zrovna volno. Mračil se nad tím, kolik dnů měli zaneprádzněných , či-li kolik dnů a času na sebe promrhali. Srdce mu poskočilo radostí, když zjístil, že mají volný celý pátek. Nadšeně se otočil směrem k Layovi a s úsměvem řekl ,, Jde se do kina‘‘ Lay se znovu usmál a dopil sklenici vody. Bylo už pozdě večer a oba dva byli unavení. Náročný den pro všechny členy skupiny. Skoro nikdy jim nedají volno, kladou na ně velké nároky, ale oni je musí s pokorou respektovat. Odebrali se tedy do ložnice, kde si lehli do společné postele a v zájemném láskyplném objetí oba dva brzo usnuli. 

Vzpomínal na to, jak ho držel v objetí. Jak viděl před tím, než usnul jeho krásnou tvář, kterou už nepohladí a nepolíbí. Vzhlédnul tedy k obloze, která byla plná šedých mraků, jen aby zahnal další slzy, které se draly ven. Když ho to přešlo, znovu sklonil hlavu a zadíval se do chodníku. Zarýval do něj svůj pohled a snažil se soustředit alespoň na chvíli na něco jiného než na Laye. Bezvýsledně. Stále na něj musel myslet. Kéž by dokázal na něj zapomenout a s tím i tu bolest, kterou si sebou nosí. 

Na to, ale aby zapomenul, ho moc miloval… 

Dny plynuly, až nastal konečně pátek. Bylo ráno a Suho se probudil sám. Marně hmatal po

teplém Layově těle. Odlepil od sebe rozespale víčka a rozhlédl se kolem. Pomalu se posadil a protřel si oči. Nedobrovolně vstal a vyšel z pokoje. Hned ho praštila do nosu vůně vajíček a slaniny. ,, Hmm. To tu něco krásně voní!‘‘ šel hned instinktivně do kuchyně, kde uviděl Laye u sporáku, jak připravuje snídani. Suho se opřel o futra a protřel si oči. ,, Dobré ráno‘‘ zamumlal s úsměvem. Lay se k němu hned otočil a prohlédl si ho. Nejvíce ho upoutaly jeho rozcuchané vlasy, které trčely snad do všech světových stran. Ten jeho rozespalý pohled a to jak se opíral o futra. Tenhle pohled měl po ránu rád. Pak se znovu otočil k jídlu. Suho se pomalu došoural ke stolu, kde si sednul z těžka na židli. Loket položil na stůl a podepřel si hlavu rukou, tak, aby viděl na Laye, jak vaří. Lay, jak vše dovařil, dal na talíř omeletu a slaninu, který pak položil před Suha na stůl s milým úsměvem. Suho se kouknul na talíř a také se usmál, když uviděl srdce, které bylo udělané z kečupu. Bylo mu líto tu omeletu sníst, 

ale nakonec se do ní s chutí pustil. 

Lay ho mezitím, jak jedl, s úsměvem pozoroval. Jedl tak s chutí. Kdykoliv se na něj podíval, usmál se ještě víc. Když byl Suhův talíř prázdný, Suho vstal a šel ho umýt. Když ho uklidil, podíval se na hodiny a málem se zděsil. Dnes má ještě jít něco zařídit před tím kinem. Rychým krokem vešel do pokoje, kde se převlékl. Pak, ještě zapínajíc si v chůzi košili, se přesunul do předsíně, aby se rychle obul. Lay tam jen tak stál ve dveřích kuchyně a nechápavě ho sledoval. Neřekl mu, že někam jde. Suho se obul a podíval se na Laye. S úsměvem k němu přistoupil a obejmul ho kolem pasu. Opřel si čelo o to jeho a zadíval se do jeho překvapených očí. ,, Jdu si jen něco vyřídit. Vrátím se ale večer. Buď nachystaný, ať to stihneme.‘‘ hned, jak to dořekl, přitiskl své rty k těm jeho. Lay jen přivřel oči a začal ho něžně líbat. Suho nechtěl přerušit polibek, ale musel. Odtáhl se, ještě se pousmál a políbil ho na tvář. ,, Budu spěchat, abych mohl být s tebou co nejdříve. ‘‘ Než to stihl vše Lay vstřebat, Suho už byl dávno pryč. Usměje se sám pro sebe a prohrábne si své vlasy. Vůbec nevěděl, co bude do té doby dělat. Nenapadlo ho nic lepšího, než se zachumlat do teplé deky v obýváku na pohovce a koukat na televizi. Čas takhle ubíhal rychleji a čekaní se zkracovalo, ale stále se nemohl dočkat, jak uslyší odemykání dveří a Suho vstoupí dovnitř. Jak se na něj usměje. Zachumlal se více do deky a jelikož únava se stávala čím dál tím silnejší, tak usnul. K večeru se Suho konečně dostal domů, dřív to opravdu nešlo. Odemknul dveře bytu a nakouknul dovnitř. Všechna světla zhasnutá, jen z obýváku byl slyšet tichý zvuk linoucí se z televize. Zavřel dveře, vyzul si své boty a došel do obýváku. Hned uviděl Laye rozvaleného na gauči, jak sladce spí. Opatrně a neslyšně, aby ho nevzbudil, přišel k němu. Chvíli se na něj koukal, jak ze spaní usmívá a jak spkojeně oddechuje. Sklonil se k němu a políbil ho na čelo. Lay se ihned probudil. Párkrát zamrkal. Pak zamžoural na Suha a pousmál se. ,, Ehm.. Já usnul?‘‘ Protře si oči a uchechtne se. Suho jen přikývnul a věnoval mu polibek na tvář.,, Měl by ses už chystat zlato, ať to stihneme‘‘ Vstanul a napřáhl ruku k němu, aby mu pomohl na nohy. Lay se chytil jeho ruky a vstal. Pokynutím hlavy a úsměvem poděkoval. Nechtěl dále ztrácet čas, tak jen rychle prošel kolem Suha směrem k ložnici. Převlékl se a upravil. Vše co nejrychleji, aby nemusel zbytečně Suho čekat. 

,, Kdyby tehdy nespěchal.. Nestalo by se to?‘‘ zašeptal do prázdnoty a po tváři mu stekla

jedna slza. Další si otřel rukávem kabátu. Hlava mu klesla a do čela se mu nahrnuly vlasy. Raději zavřel oči, nechtěl se dívat na ten krutý svět. Chtěl od něj aspoň na chvíli utéct. Tak se nechal unášet dalšími vzpomínkami.. 

Suho už nervózně přešlapoval u dveří, když v tom najednou tam přiběhl Lay. Omluvně se na něj podíval, protože to rychleji opravdu nešlo. Když se Lay obouval Suho si vzal z věšáku deštník a už vyšel na chodbu. Lay pak o chvíli později za ním. Když oba dva vyšli ven, ofouknul je studený vítr. Lay si více přitisknul kabát k tělu, aby se mu studený vítr nedostal pod něj. Nahmatal Suhovu ruku a pevně ji stiskl, když už roztáhl deštník a dali se do kroku. Kráčeli pomalým tempem chůze večerním Soulem. Povídali si, strkali do sebe a smáli se. To bylo naposled, kdy viděl Laye tak šťastného. Šťastného, jako nikdy jindy. Právě procházeli kolem křižovatky, když v tom je oslepila záře a uslyšeli skřípění kol. Oběma se až zastavilo srdce. Pak, ale Lay udělal něco nečekaného. Pustil se Suhovy ruky a postavil se automobilu do cesty. Pak následoval prudký náraz. Nic. Suho byl z nárazu otřesený a ležel na druhé straně chodníku než Lay. Přišerně ho bolel hrudník, pomalu se nemohl ani hýbat, ale jakmile uviděl Laye tam nehybně ležet, překousnul bolest nalomených žeber a vstal. Vstal z posledních sil. Když se došoural k Layovi, klekl si vedle něho a rozechvěle zašeptal ,, Lásko?‘‘. Žádná odezva. ,, Layi?.. Layi!‘‘ Mírně s ní zatřese. To pomohlo. Lay jen mále pootevřel oči. Viděl, že je v bolestech. Suho si skousnul ret, snažil se udržet hráz slz, která se však po chvilce protrhla. Nešlo to, když viděl, jak tam bezvládně leží. Jak mu každý pohyb ubližuje. Lay k němu natáhnul ruku a setřel mu slzy. Nebylo to pro něj jednoduché, ale chtěl se ho dotknout. Suho hned chytil jeho ruku, která byla studená. Celý se chvěl strachem. Zadíval se mu do očí a neubránil se další vlně zoufalých slz. ,, Lásko..‘‘ řekl neslyšně Lay a Suho hned zpozornil. ,, Víš… Vždy… Jsem tě.. miloval..A… navždy.. budu… Budu… stále s tebou…. Tady‘‘ zvedl s námahou dlaň a položil jí na Suhův hrudník. Suho jen vystrašeně kmitá očima ,, Co to říkáš? T-Ty nesmíš umřít! Slyšíš!? Nesmíš!‘‘ Suho stisknul Layovu dlaň a znovu se rozbrečel. 

,, Já.. ‘‘ nedokončil větu. Jeho tělo totiž zesláblo. Stisk jeho uky povolil a hrudník se přestal chvějivě nadzvedávat.

 ,, Layi? L-Layi?‘‘ opakoval Suho v rozpacích. ,, Layi!‘‘ 

Ze vzpomínek se znovu vrátil do reality. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Věděl, že je stále s ním. To ho jediné utěšovalo.Cítil ho u sebe. Přestal foukat vítr a tak ustalo i šumění listí. Zvedl se z lavičky, začala mu být zima. Tak pomalým krokem opouštěl park. Místo, kde bolest zanechal.