vše bude dobré...

Jméno: Choika
Fandom: BAP
Pairing: Bang/ Young Jae
Omezení: žádné

Vše bude dobré

Už od rána všichni chodili kolem jeho pokoje po špičkách. Všichni už slyšeli, že se večer zase vrátil s mizernou náladou. A proč by se neměl zlobit?! Když mu ředitel děcáku oznámí, že mu má do jeho pokoje strčit nějaké dítě, tak by se zlobili i ti pitomci, co z něj akorát mají prču.

No tak Bangu... nemůžeš být na všechny zlý. Zlost si můžeš vybít na tom klukovi, teda... až dorazí samozřejmě. A to bude asi nějakou dobu trvat.

" Co čumíš?!" Utrhne se na kluka, kterej na něj poulí očka, když rozrazí dveře do chodby. Ten něco kníkne a rychle se mu klidí z cesty. Na schodech se ale zastaví. K jeho uším dolehne tichý ředitelův hlas.

"... nahoře. Doufám, že ti to nevadí."
Samozřejmě slyší až konec věty, což je mu k hovnu.
" Nevadí.." Tichý chlapecký hlásek.

Že by dorazil terč pro jeho blbou náladu? Sejde schody až dolů a ztuhne. Chlapec je špinavý a vyhublý. Skoro jako chodící mrtvola, napadne ho.

" Bangu, tohle je Young Jae, tvůj nový spolubydlící."
Úsměv řediteli doslova skapá z tváře, když zaregistruje Bangův výraz. Chlapce instinktivně zakryje svým tělem. Bang je prostě nevyzpytatelný.

Ten výraz... Chlapec polkne. Nelíbí se mu, bojí se ho. Nemůže s ním bydlet v jedné místnosti. To - to - to nejde. Když starší kluk zapadne do jídelny, kde tuší ostatní, tak si oddechne.

Pousměje se na toho chlapce.
" Na jeho nálady si brzy zvykneš. Stále ještě bojuje sám se sebou. Jeho matka, narkomanka, ho sem odvedla když mu bylo deset. Docela se divím, že nic nebere."

Tenhle pán je na ředitele dětského domova celkem hodný. Rozhodně by radši spal v pokoji s ředitelem než s děsivým Bangem.

" Tak pojď ukážu ti váš společný pokoj a seženu ti lepší oblečení."

" Ale mě tohle oblečení přijde fajn..."
Popravdě se děsil okamžiku, kdy by ho měl sundat. Jako jedinou památku na tu noc má tohle. Nemůže to sundat... ani nechce.

" Dám ho jen vyprat. Ale ty tu nahý pobíhat nemůžeš."

Samozřejmě má pravdu. To oblečení volá po pračce už dlouho. Nakonec se zmůže jen na přikývnutí.

Rozrazil dveře do pokoje a ignoroval tiché vypísknutí strachy. Sedl si na postel a probodl pohledem to škvrně, které mu tak drze okupuje pokoj. Zaregistroval změnu v jeho zjevu. Byl umytý a oblečený do erárního. Své čistě vyprané oblečení žmoulal v rukou.

" Ujasníme si pár věcí škvrně. To co je na téhle polovině ti neříká pane. A jestli chceš fňukat, tak potichu jinak za sebe neručím."

Nemusel na něj štěkat... Chlapec sebou poplašeně škubl a přitiskl si k hrudi mikinu. Musel protočit oči. Prudce se zvedl, vyškubl mu mikinu a hodil ji do skříně.

" Jsi jak malej."

Usazený na posteli pozoruje jak se škvrněti začíná chvět spodní ret. Jasná předzvěst pláče. Otravný děcko, proběhne mu hlavou. To už ale vchází do dveří ředitel s přikrývkami.

" Young Jae tady jsou ty při... co je ti?"

Sleduje jak chlapec kroutí hlavou. Ředitel očima cosi hledá.

" Kde jsou jeho věci? Bangu..."

Mohl by lhát, ale to by mu jen přitížilo.
" Ve skříni."

" Vrať mu je. Je to to poslední co mu zbylo.."

Pohled ředitele mu jasně sliboval pomstu. Mno tak dneska bude asi večeře bez dezertu..
Počkal až zmizí a doslova ty věci po chlapci mrštil. Sám sebou praštil do peřin a dělal že ty vzlyky neslyší. Poznámka ředitele byla nepochopitelná. Stejně v tomhle baráku končej jen děcka, který nikdo nechce.

Bylo mu smutno. K večeři toho moc nesnědl a dobrovolně se vzdal dezertu v Bangův prospěch. Moc dobře si všiml, že za trest žádný nedostal. Jako první odešel z jídelny a schoulil se do nohou své postele. Tvář zabořil do mikiny a rozvzlykal se.

" Už zase?!"

Bangovo zavrčení a šoupání židle ho přinutilo zvednout k němu oči. Vůbec se mu nezamlouvalo jak na něj starší kouká.

" Proč.... proč na mě tak koukáš?"

" Nedokážu pochopit, že kňučíš. Buď rád, že tě odložili."

Do očí se mu nalily slzy. Bang vůbec netuší důvod proč tu je...

" Tak tohle si myslíš?"

" A co jinýho bych asi tak měl?"

" Přímo předemnou zabili moje rodiče..."

Hned po těchto slovech zabořil hlavu do mikiny a dusil vzlyky. Moc dobře pamatoval na jeho slova na uvítanou.

Ztuhl. On není nechtěné dítě... On je... Polkl. Slova ředitele náhle získala význam. Srdce se mu sevřelo bolestí. Bolestí nad osudem toho chlapce.

" Promiň.. nevěděl jsem to."

" Ne.. ty promiň mě. Ruším tě."

Téměř ho přes tu mikinu neslyšel. Začal litovat, že na něj hned na začátku byl tvrdý. Ten kluk si to nezaslouží. Vždyť ani není jeho chyba, že skončil u něj. Ale jednu věc pro něj udělat může.

" Klidně plač. Budu.. budu na chodbě."


O dva měsíce později


Tupá rána do žaludku ho při vstupu do jídelny vykolejila. Jídelna jako na povel ztichla.

" Bangu..."

Aha.. Young Jae... Mnul si břicho.

" Jsi hyperaktivní až to není možný."

Byl si moc dobře védom, že je dost divmý, že mu nevynadal. Ale proč by měl? Už si na škvrně docela zvykl. A občas ho ve škole chodil i kontrolovat.

" Promiň hyung."

Už jen prosté oslovení hyung ho zahřálo u srdce. Ostatně jako každý chlapcův úsměv. Pocuchal mu vlasy.

" To nic.."

Zaplul ke stolu a přitáhl si jídlo. Hovor okolo se zase rozproudil. Young Jae blbnul a on se přihlouple usmíval a jedl. Najednou Young Jae upadl. V tu ránu stál na nohou, ostatně jako půlka jídelny. Řehot od podlahy rozhodně nečekal. Zas se usadil a potlačoval smích.
Ač si to nepřipouštěl, tak srdcem k chlapci přirostl. Co mu ale vadilo bylo, že ho mladší chlapec přitahuje.

" Hyung... můžu si to půjčit?"

Sledoval jak se starší odpoutal od knihy. Očima pohlédl na věc v jeho rukách. Čekal, že řekne ne.

" Nemusíš se ptát na takový blbiny."

Starší se vrátil ke knize. Polkl. Už si všiml, že k němu Bang změnil přístup. Byl za to rád.. jen.. Netušil jak by Bang asi zareagoval na to, kdyby mu řekl, že ho má rád. Jakoby Bang tušil směr jeho myšlenek. Pohlédl na něj.

" Copak?"

" Ni- nic."

Rychle se vrátil do bezpečí své postele k úkolu z matematiky. Bang na opačné straně zaklapl knihu.

" Jak nic?"

" Jen jsem se zamyslel. Hyung.. umíš tohle vypočítat?"

Zabodl prst do jednoho z příkladů. Bang k němu došel a zahleděl se na příklad. Pak se usadil za něj a stáhl si ho na klín, aby viděl do učebnice. Ztuhl. Krev se mu doslova začala vařit v žilách. Bang mu vykroutil tužku.

" To musíš takhle."

Lhal by, kdyby řekl, že vnímá co mu Bang ukazuje. Proboha... proč na něj tak působí.

" Tak... už si to pochopil?"

Horlivě přikyvuje, aby ho dostal ze své blízkosti. Bang ho ze sebe sundal a odešel se rozvalit do
své postele.

Po očku sledoval jak chlapec počítá zbylé příklady. Kéž by řekl, že to nechápe. Moc se mu líbila jeho blízkost. Ještě teď mu srdce bije jako splašené. Ťukání ho probere z myšlenek. Vchází ředitel s oblekem v Jaeho velikosti.

" Young Jae... je čas..."

Chlapci z ruky vypadla tužka a dopadla na zem. Měl v obličeji děs. Bang vystřelil do sedu.

" Kam jde?"

Ještě ve dveřích mu ředitel odpovídá.

" K soudu. Musí svědčit."

Chlapec se začal převlékat. Jindy by ho byl Bang sledoval a otíral by si sliny, ale dnes ne. Proč musí svědčit a čeho se krucinál bojí?

" Young Jae?"

" Hn?"

" Kvůli čemu jdeš svědčit?"

" Našli... našli vraha mých rodičů."

Kolem srdce se mu cosi sevřelo. Tohle znamená slzy. Slzy jeho drahého Jaeho. Jeho... Nepřemýšlel. Objal ho. Bylo mu fuk, že slyší jeho splašené srdce. Nesmí plakat... už nikdy. Cítil ztuhlost, která vymizela hned oo chviličce. Byl překvapený, když Jae kolem něj obtočil ruce. Zabořil nos do jeho vlásků.

" Všechno bude dobré... uvidíš."

Vlastně tahle slova říkal sám sobě.

" Bangu... mám tě rád."

" Já tebe taky Jae."

Chtěl ho políbit jen na čelo, ale Jae se vytàhl na špičky a spojil jejich rty v pečeť slibu, že tu vždy budou jeden pro druhého.